Před úsvitem

Za ohradou

"Ty jsi jeho holka?"
„Ne, jsem ségra jeho nejlepších kamarádů." Zavrtěla jsem hlavou.
„Skoro bych řekla... No nic, tak tady to je jídelna, jsme tady fakt uprostřed čisté přírody. Tady je jídelna a tady se myje nádobí. Tady se bude psát rozpis, která skupina má právě službu. Když má nějaká skupina službu, ráno musí donést vlajku ke stožáru, připnout jí a vytáhnout, musí pomáhat v kuchyni, mýt nádobí a taky má večer hlídku. To brzo pochopíš. Každé ráno je budíček, rozcvička, čištění zubů a snídaně, pak je nástup a dál se den řídí programem. Tebe zajímá tohle teepee, kde je všechno, co potřebuješ. Dohlédneš jen na to, aby se ti ke konci dne všechno v pohodě vrátilo, jinak se samozřejmě můžeš zapojovat do všech her. Tady je táborák a tady se štípá dřevo. Přes potok pak támhle v zádu jsou záchody."

Rozhlédla jsem se kolem sebe a nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Byla to opravdu nádhera. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a všechno tak krásně vonělo a přímo proti nám si to štrádoval Lukáš jenom v kraťasech.
„Tak už tě všechny jak se patří přivítali?" Rýpnul si do něj Tomáš, který akorát s Tádou přicházeli od kuchyně.
„Stejně je to nespravedlivý! Jsem daleko hezčí než ty a žádná holka se se mnou takhle nevítá!" zamrmlal Táda.
„Vždyť není o co stát, když je seřadíš do zástupu, nepoznáš která je která."
„To je fakt, navíc, člověk to bere jinak, když je ještě z doby, kdy jim vypadávaly mléčné zuby."
„Tím to není." Námítl Lukáš a zase jsem cítila jeho pohled na sobě.
„Asi mě nebaví to, jak dávají znát, že kdybych jen lusknul, měl bych je v posteli." Pokrčil rameny.
„To by mi asi nevadilo." Poškrábal se Tomáš na hlavě a já se rozesmála.
„Vaše starosti bych chtěla mít, vážně." Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na Máju.
„Je to banda nevděčná. Je fakt, že zrovna tyhle dvě nádhery jsou opravdu blbé blondýny, ale jsou tu i fajn holky. Třeba já."
„Jenomže ty jsi vdaná, to se nepočítá." Namítnul Tomáš.
„Právě proto, navíc ty by si o ty holky taky nestál, máš přece holku.
„Nejlepší holka na světě, ale pozornost nikdy neuškodí." Pokrčil rameny a Mája ho praštila.
"Kdyby tě slyšela."
"Urvala by mi koule." Zasmál se.
"Proč tu vlastně není? Zní jako další fajn holka..."
"Přijede v polovině. Brzo bude končit v práci a tak jí nechtěli dát volno 14 dnů."
"Aha..."
„Ahoj kluci, Lukáši, kam ses ztratil? Chtěla jsem si s tebou popovídat."
„Sorry Alčo, ale nemám čas, ještě ladíme detaily a musím to tady ukázat Týně, znáš se už s Týnou?" strčil mě před sebe.
„Ahoj, já jsem Týna." Mávla jsem na tu dívku s úsměvem.
Alena mě sjela pohledem od hlavy až k patě a aniž by cokoliv okomentovala, vzhlédla pak zpátky na Lukáše.
„Tak ale šup, musím ti toho tolik říct! Vždyť jsme se neviděli celej rok!"
"Můžeš to říct mě." Otočil se na ní Tomáš a Alena se ušklíbla.
„To určitě." Pak odešla.
„Asi ses jí nelíbila." Zazubil se na mě Tomáš a já se zasmála.
„To asi ani ty."
„Trefa. Od té doby co mám holku má popularita dost klesla."
"Šťastlivče." Utrousil Lukáš.
"No tak populární jako ty jsem nikdy nebyl." Rýpnul si do něj."
„Tak co si mi chtěl ukázat?" Otočila jsem se na Lukáše, který pohlédl na Máju.
„V kolik to začne?"
„No je osm ráno, než se všichni sjedou a tak... Myslím, že pak bude oběd a pak teprve začne nějaké seznamování."
„Fajn, máme hodně času." Chytil mě za ruku a vedl mě přes celý tábor pryč. Viděla jsem cestou všechny tři holky, které se před tím na Lukáše lepily, jak nás pozorují.
„Vážně mě používáš jako ochraný štít, nebo se mi to jen zdá?" Nadzvedla jsem obočí a Lukáš se omluvně usmál.
„Trochu, ale je to i pro tvoje dobro, Vilém trval na tom, že..."
„Že na mě dáš pozor." Zakoulela jsem očima, vysmekla jsem svou ruku z jeho a vytáhla jsem z kapsy krabičku cigaret.
„Ty kouříš?"
„Je mi dvacet, není to nezákoné." Zavrčela jsem.
„To jsem tím říct nechtěl, jen bych to do tebe neřekl."
„Myslím, že bys do mě neřekl, víc věcí." Pokrčila jsem rameny a posadila jsem se na lávce přes řeku.
„Jako třeba?"
„Mám motorku a chodím na box, tak bacha na mě." Zazubila jsem se a on se zasmál.

„Sem se občas chodíme smočit. Není to moc, o kus dál je ještě rybník, ale tady je voda ledová jakoby tekla z ledového oceánu. A támhle kus dál..." ukázal směrem k louce.
„...chodíme na dřevo a támhle, když půjdeme nahoru, je něco, co ti opravdu moc chci ukázat. Dáš mi taky jednu?"
„Jasně." Dala jsem mu cigáro a pak i zapalovač.
„Co mi tak moc chceš ukázat?"
„Nebuď zvědavá." Drcnul do mě a já se zasmála. Bylo mi s ním tak dobře. Jakoby nic jiného neexistovalo. Měla jsem pocit, že i on se tak cítil. Že mě neviděl jenom jako ségru jeho nejlepších kamarádů. Měla jsem pocit, že jsem pro něj znamenala víc, ale trochu jsem se toho víc bála. Co když se jen nudil a chtěl se pobavit? Tolik proměných a žádná rozumná možnost. Nechápala jsem, proč si se mnou takhle hrál.

Dovedl mě na horní louku, kde se pásli koně. Byl jich tam snad tucet a jeden hezčí než druhý. Mezi nimi pobíhaly hříbátka a já pohlédla na Lukáše, který přelejzal ohradu.
„Co blbneš?"
„Neboj, místní nás znají. Mě určitě. Každý léto, když sem přijedu mám rituál, že si sednu na jednoho koně a projedu se na něm."
„Bez dovolení?"
„Majitelé o tom vědí. Dělám to takhle asi od dvanácti, nejdřív to pravda, bylo tajně, ale pak na mě přišli a domluvili jsme se, občas jim sem z kuchyně přinesu zbytky chleba a tak." Pokrčil rameny.
„Jezdila si někdy na koni bez sedla?"
„Jezdila." Přikývla jsem.
„Tak si jednoho vyber a jedeme." Přišla jsem k hnědákovi. Dala jsem mu opatrně ruce na nozdry, aby si na mě zvyknul a pak jsem ho pohladila.
„Pomůžeš mi?"
„Rád." Usmál se. Za chvíli už jsem seděla na jeho hřbetu a s Lukáš zamířil k nádhernému běloušovi.

Pak jsme se vydali do polí. Chvíli jsme klusali a cválali, pak jsme ale přešli do kroku a Lukáš mi vyprávěl o všech možných zážitcích zde. Poslouchala jsem jeho vyprávění o tom, jak se tady vždycky cítil jako doma. Vyprávěl mi, kde si odřel koleno, kde si zlomil ruku a kde dostal první pusu.
„Od koho si dostal první pusu?"
„Ta už sem nejezdí, je vdaná, má děti a já jí neviděl už aspoň sedm let."
„Byla to tvoje první dětská láska?"
„Dá se to tak říct, ale byl to jen letní románek." Pokrčil rameny.
„Říkáš to, jako kdyby si jich tu zažil..."
„Ne, to zase ne. Ty holky, co se tu na mě lepí, ani s jednou jsem nic neměl. Přísahám."
„Musí to být otrava, co?" zasmála jsem se a on přikývl.
„Vlastně docela jo. Dřív se mi to líbilo, znaš to, člověk má rád pozornost a tak, ale teď už bych dal radši přednost něčemu vážnějšímu."
„Co ti brání?"
„Ještě jsem nepotkal tu pravou." Pokrčil rameny a já se zasmála.
„Věříš na něco takového?" Pousmála jsem se
„Možná jo, nevím." Při těch slovech na mě zvláštně hleděl a já cítila, jak mi po celém těle přejel mráz.