Před úsvitem

Zloděj

Když jsme se vrátili do tábora, bylo mi krásně. Cítila jsem se tak lehká, jakoby všechny problémy a starosti odpluly pryč. Zašla jsem si pro pití do jídelny a pak si sedla k dvojčatům a Máje.
„Losovali jsme o první noční hlídku a vzhledem k tomu, že ty a Lukáš jste tu nebyli, tak jste si vytáhli nejkratší slámku." Zazubil se Tomáš.
„Hlídka?" Nadzvedla jsem obočí.
„Jo, máte hned tu první od půlnoci do dvou. Pak vás vystřídám já s Tomášem a Tadeáš to zvládne od čtyř do šesti sám. To je jenom dneska, od zítra už to budou mít nastarosti špunti."
„Taky si dostala patronát nad jednou skupinou. Nejsi jejich vedoucí, ale kdyby cokoliv potřebovali, budeš jejich mentor." Posunuli ke mě papírek s červeným nápisem skupina č. 3 a jmény. Přelétla jsem je pohledem.
„Jak je poznám?"
„Budou na sobě mít červené šátky, které jim byly rozdány po příjezdu. Neboj." Mrkla na mě Mája a já přikývla.
„Kdo jsou vedoucí skupin?" Zeptala jsem se.
„Ondřej, Alena, Michala a Klára."
„Jo já mám Ondřeje, hurá!" Zvedla jsem ruce v radostném gestu.
„Šťístko, já dostal Michalu..." Utrousil Tadeáš ne zrovna nadšeně.
„Litovala bych tě, kdybych neměla takovou radost, že já ne."
„Můžeš alespoň předstírat, že mě lituješ, když už mě vysmáli tihle. Ani Ondřeje neznáš."
„Pravda, ale hádám, že jakýkoliv kluk je lepší než tahle holka." Zasmála jsem se.
"Skvělý odhad."
"Myslí si, že je zamilovaná."
"To jí nikdo nebere, ale je dost povrchní si myslet, že si ze mě každý sedne na prdel." Zazubí se Tomáš.
"Teda ze mě jo, ale..."
"Je tu vůbec nějaká holka, která po něm neslintá?"
„Já!" Přihlásí se Mája.
"Nikdy a navíc už mám stejně vystaráno."
„Prý máš dvě děti." Usmála jsem se na ni.
„Jo a každý rok mi čím dál míň láme srdce je nechávat doma samotné na čtrnáct dní jen s otcem." Zazubila se.
„Matka roku." Uchechtl se Tomáš.
„Chtěl dva kluky, má dva kluky tak ať se o ně teď stará."
„Spíš bych se bála, že to doma nepoznáš, až se vrátíš."
„Na to už jsem zvykla." Mávla nad tím rukou.
„Propásnul jsem něco?" Přidal se k nám Lukáš s hrníčkem a sedl si.
„Jo od půlnoci máte tady se štístkem hlídku."
„Štístkem?" Nadzvedl obočí.
„Jo, protože vyfasovala Ondřeje jako vedoucího skupiny." Zamračil se Tadeáš a já se zasmála.
„Ty se máš, pojď ještě ti chci představit ostatní." Zvedl mě a zavedl mě do kuchyně.
„Tohle je Běta, Maruška a Linda, společně s Tadeášem tady kouzlí dobroty. A tady sedí Radek - zdravotník, Milan – stará se o program a náš hlavní náčelník Bobo. Tohle je Týna."
„Ahoj." Usmála jsem se a podala jsem si s každým ruku.
„Takže by sis už konečně našel pořádnou babu?" Šťouchnul do něj Bobo.
Bobo byl postarší pán, prošedivělé vlasy, vousy a celkově působil neupraveným dojmem. Vypadal jako bručoun, ale jeho oči ukazovaly něco jiného.
„Už bylo na čase, ne?" Mrknul na něj a já zakoulela očima. Nevím, proč všem naznačoval, že jsem jeho. Nerozuměla jsem mu. Jen mě udivovalo, že nikdo neřešil můj a jeho věk. Pravda on nevypadal na devětadvacet a já to měla stejně, jen naopak. Zatímco on působil jako mladej kluk, já díky svým proporcím působila starší.
„Kam tak hezká holka dala oči, že si vybrala zrovna tohohle úchyláka." Promluvil Radek a zatvářil se jako svatoušek.
Radek byl tmavovlasý, snědý kluk okolo pětatřiceti, ale v očích měl duši malého kluka. Jako vlastně asi každý tady. Na každém dospělém tu bylo vidět, jak je to tady baví a pro ty děti tam venku by se rozkrájeli a já jejich nadšení docela chápala.

Po obědě jsme se seřadili do zástupů sdělilo se dětem s kým jsou v týmu a kdo je jejich patronem, pak byly propuštěni, aby si vymyslely bojový pokřik. Došla jsem k tomu mému týma a s úsměvem jsem se jim přidstavila.

„Ahoj, já jsem Týna, jsem váš patron a kdybyste cokoliv potřebovali, budu mít na stanu červenou vlajku, dobře?" Mrkla jsem na ně. Malé roztomilé holčičky na mě koukaly jako na zjevení.
„Ty jsi tak krásná." Vypadlo z jedné a já se rozesmála.
„Už jste vymysleli jak se budete jmenovat?" dala jsem se s nimi do řeči a zjistila jsem, že kdo přijel s jakým kostýmem. Měla jsem tu nymfu, samozřejmě pár víl, ale také bludičku, či kentaura nebo elfa a dokonce jednoho zaklínače. Vymysleli si název Bosorky, což se nelíbilo moc klukům, ale vzhledem k tomu, že nevymysleli nic jiného se přizpůsobili. Ondra, jejich kapitám, byl na táboře za elfa a opravdu vypadal dost mýticky. Měl dlouhé blonďaté vlasy, jemné rysy a zvláštní zelené oči. Bylo mu šestnáct let a vypadal, že je rád, že je zase tady. Dohodli jsme se, že za mnou může přijít s čímkoliv. Když měli pokřik hotový, holky od šesti do deset se na mě vrhly s tím, jestli umím plést copánky a tak jsem každou z nich ještě stihla načesat, než se začal řešit nějaký program. Když mi na klíně seděla ta nejmenší zrzavá Anička, ucítila jsem v zádech podivné mrazení. Otočila jsem se a setkala jsem se se zvláštním pohledem Lukáše. Usmála jsem se na něj a věnovala jsem se dál té upovídané holčičce.

Následoval začátek programu, seznámení s lesním světem a objevováním záhadných míst v lese. Dohlížela jsem na hry, které děti hrály a občas jsem jim radila, co mají jak dělat. Každý jsme měl své stanoviště. Seděla jsem v jehličí a pozorovala děti, jak běhají sem a tam. Den utekl jako voda, na konci dne jsme všichni stáli ve svých kostýmech seřazeni v zástupech. Můj kostým se skládal z pár bílých šátků co se krásně třpytily. Byla jsem docela odhalená, ale za to, jak se na mě Lukáš koukal, to stálo. Pak všechny děti odříkali svůj pokřik, rozdělily se body a odměny a bylo po. Já, Lukáš, Tomáš a Mája jsme sbalili a odnesli vlajku, snědla se večeře, zahrálo se ještě pár her a pak najednou byla půlnoc a já seděla pod hlavním stanem v křesle a čekala jsem, až mi Lukáš donese čaj na zahřátí. Docela se ochladilo.

„Baví tě to tu?"
„Děláš si srandu? Je to tady úžasné." Usmála jsem se.
„Vypadáš, že si ve svém živlu." Dosedl vedle mě.
„To asi každý tady. Na tobě i ostatních je vidět, že to tady milujete."
„To proto, že to tady milujeme." Zasmál se.
„Vracíte se tak do dětských let, co?"
„Je to tak, když sem tady, nepřipadá mi, že by mi mělo být za chvíli třicet."
„Ještě není." Šťouchla jsem do něj.
„Popravdě je mi záhadou, jak na tebe můžou letět šestnáctileté holky." Zaculila jsem se a upila ze svého čaje.
„Mě je záhadou, proč na mě neletí ty dvacetileté." Mrknul na mě a já se začervenala.
„Určitě taky."
„Ale ne ta o kterou bych stál."
Pohlédla jsem mu do očí a překvapeně zamrkala.
"Třeba není na starý úchyláky." Odvětila jsem a viděla, jak zadržuje smích.
"A přesto jí jeden starý úchylák ukradl první pusu."
"Bezduchý zloděj." Ušklíbla jsem se.
"Okouzlený zloděj. Eva taky utrhla jablko..."
"A vyhnaly jí z ráje." Pokrčila jsem rameny.
"A ty ses mi několik let vyhýbala."
"Možná ses jen dost nesnažil mě potkat." Pokrčím rameny.
"Jednu dobu jsem u vás prakticky skoro bydlel a ani tak jsem tě nepotkal. Odjela si spát raději ke kamarádce."
"Bylo to tak lepší."
"Pro koho?"
"Lukáši...." Hlesla jsem.
"Zamotala jsi mi hlavu. Připouštím, že jsem před tebou utíkala, ale přece ti musí být jasné, proč."
"Protože ses bála."
"No ano! Kdyby na to někdo přišel, byl by to hrozný průšvih. Ty dva neandrtálci, co si říkají mí bratři, by tě nejspíš zabili a já bych měla doživotní domácí vězení."
"Možná, ale..."
"O co ti vlastně jde? Chceš mi zase motat hlavu?"Usmála jsem se.
"To jsem nikdy nechtěl, opravdu... Jen je tu jedna věc, která mi opravdu nedá spát." Pohlédl mi do očí a já cítila, jak mě polil studený pot a vzduch okolo nás se zhmotnil.
„Jaká?"
„Ukradl ti někdo taky druhý polibek?" Jeho pohled byl tak intezivní, i v té tmě jsem to mohla cítit.
„Ne..." Zavrtěla jsem hlavou a on se vítězoslavně pousmál a najednou byl tak blízko, že jsem sotva rozehnala kde on končí a já začínám. Cítila jsem jeho ruce, objal mě okolo pasu a přitáhl si mě k sobě tak těsně, že jsem každý jeho sval.
"Tohle ti nedaruju! Fakt si mě musel budit..."
Odskočila jsem od Lukáše a zalapala jsem po dechu.
Opravdu se mě tu pokusil právě políbit?
Zmateně jsem na něj pohlédla a pak jsem se vydala do kuchyně pro čaj.
"Věřili byste tomu, že mu do stanu hodil dýmovnici!"
"Cože?" Zamrkala jsem a pohlédla směrem ke stanům, odkud se valil bílý kouř.
"To se nedá přehlédnout." Zazubil se Lukáš, aby tak zachránil situaci.
"Čaj?" Usmála jsem se.
Ještě dlouho chvíli jsme s nimi seděli a kecali, místo toho, abychom šli spát. Nebyla jsem kupodivu vůbec unavená. V hlavě jsem pořád měla to, co se málem stalo, ale věděla jsem, že se to změní, až nás v šest přijdou vzbudit.