Před úsvitem

Přiznání

Bohužel jak jsem byla unavená, brzo se dsotavil účinek piva, po kterém mi ztěžkly nohy.
„Nejspíš mě budeš muset odnést, protože já už vlastně spím." Pohlédla jsem na Lukáše s úsměvem.
„Myslím, že to zvládnu." Mrknul na mě.
„Stejně nebýt Týny, tak tu není žádný vrzůšo, všechno by bylo stejný jako ty roky před tím. Najednou tu je větší sranda."
„Sranda? Jestli chceš, tak ti zítra taky můžu nalít do stanu odporně páchnoucí vodu, nasypat sůl do čaje a omylem na tebe vyklopit vodu na oplechování talířů."
„Ne to je dobrý." Zvedl Tadeáš ruce jakože se vzdává a Mája se zasmála.
„Já myslím, že by si neuspěla, tam je smrad pokaždé, když si sundá boty a svlékne ponožky."
„Když jsme odcházeli, viděl jsem jak škemrají, aby mohli jít s náma. Měli jste vidět Bětu, dala jim co proto." Zazubil se Tomáš.
„Potřebují to jako sůl, přece si nemůžou myslet, že jim něco takovýho projde?"
„Evidentně se to minulo účinkem." Pokrčila jsem rameny.
„Neboj, já tě nedám." Šťouchnul do mě znovu a já se usmála.
„Když bude nejhůř, taky na ně něco vymyslíme. Aspoň nebude nuda." Pokrčil Tadeáš rameny.
„Jinak máš fakt moc pěkný kostým, kde si ho vzala?"
„Kamarádky mi ho daly do kupy, ale děkuju." Upila jsem z piva.
„Těším se na zítřek, konečně zase bude táborák, vezmeme kytáru a polechtáme struny, to miluju."
„A věnuješ se hudbě i v normálním životě, nebo je to jen koníček?" pohlédla jsem na Toma.
„Jak se to vezme, dělám v Praze v jednom nahrávacím studiu, takže se tomu vlastně věnuju. Hudba je můj život. Co děláš ty?"
„Zatím studuju. Teď jsem odmaturovala a v říjnu nastupuju na žurnalistiku do Olomouce."
„Teda, to je pěkně daleko."
„Je, ale to nevadí. Moc se těším." Pohlédla jsem na Lukáše, který se mračil, ale nic neříkal.
„Takže vysokoškolačka."
„Kdyby to nevyšlo, uživím se i třeba jako kadeřnice." Pokrčila jsem rameny a zachvěla jsem se, bylo mi chladno.
„Je ti zima, maličká?" Zajímal se Lukáš a už si sundaval mikinu.
„Ne to je dobrý, bude zima i tobě."
„Nebude, neboj. Jen si jí vezmi." Podal mi jí a já mu věnovala vděčný úsměv.
„Děkuju." Zabalila jsem se do jeho mikiny a přivoněla jsem si. Voněla stejně jako on, loukou, sluncem a ještě něčím, co jsem nedokázala identifikovat. Poslouchala jsem, o čem se ty čtyři baví, ale najednou jsem nedokázala držet krok. Začali se mi zavírat oči, a než jsem se nadála, ležela jsem schoulená na lavičce, hlavu položenou v Lukášově klíně a nic jsem nevnímala.

„No není nádherná?"
„Ty jsi fakt zamilovanej, co?" pousmála se Mája a on smutně přikývl.
„Myslím, že už to tak bude, čím dál víc jí propadám."
„Kvůli tomu tě snad vezmu na milost. Vybral sis dobře."
„Ale ona mě nechce."
„Luky, přece se nevzdáš ne?" šťouchnul do něj Tomáš.
„Ne, nevdzám. Ale budu potřebovat vaši pomoc."

Procitla jsem, když mě Lukáš nesl v náručí. Byli jsme už v táboře.
„Luky..." Zašeptala jsem.
„Pššt, už jsme skoro ve stanu, maličká." Usmál se.
„Já to dojdu, fakt."
„Jsi lehká jako pírko, prosím tě. Navíc jsem ti slíbil, že tě odnesu." Mrknul na mě.
„Tak jsme tady." Položil mě na nohy a já zalezla do stanu. Šmátrala jsem po straně, ale nemohla jsem nic nahmatat, až pak jsem pochopila, že nemá přičny po stranách, ale že je má dané obě vzádu jako manželskou postel.
„Lukáši, tohle přece nejde..." Namítla jsem chabě. Byla jsem tak unavená, že jsem nedokázala ani pořádně protestovat.
„Já tě neukousnu, fakt. Mám to tak vždycky, víc místa." Usmál se nad mými rozpaky. Svlékla jsem ze sebe mikinu a pak jsem na něj pohlédla.
„Já ale nemám co na sebe." Došlo mi najednou a Lukáš mi hned podával nějaké jeho triko.
„Klidně si ho nech." S díky jsem si ho vzala.
„Otoč se."
„Proč?"
„Protože já se nemůžu převlékat před tebou."
„Je tma, nic nevidím."
„Lukáši!"
„Počkám před stanem, pak houkni." Cvrnknul mi do nosu a vylezl. Když jsem se převlékla a zachumlala jsem se pod deku, která mi byla přidělena Bětou, jako prozatímní provizorium, houkla jsem na něj. Lukáš se zul, svlékl si kalhoty a triko a pak si lehl ke mě. Byl jen v boxerkách a já se najednou cítila úplně vzhůru.
„Nemůžeš si vzít něco na sebe?"
„Proč? Uvádí tě to do rozpaků?" Zaculil se.
„Ne, já jen... Je to divný." Zasmála jsem se a on mě pohladil po tváři.
„Neboj se, opravdu neudělám nic, co by si sama nechtěla." Líbnul mě na nos a já tiše zaklela. Otázkou je, jak dlouho mu ještě vydržím odolávat, když se choval takhle.
„Je ti zima? Celá se třeseš."
„Trochu, ale to bude brzo dobrý." Mávla jsem nad tím rukou, ale on místo toho, aby se zachumlal do spacáku nadzvedl deku a vlezl si ke mě.
„Lukáši!"
„Neboj se! Jen tě chci zahřát." Uklidnil mě, objal mě okolo pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Najednou mi bylo horko až dost.
"Zahráváš si."
"S ohněm?"
"Ne, s tím, že tě kopnu do koulí."
"Jsi krutá."
"Vyrůstala jsem se dvěma staršími bratry." Pokrčila jsem rameny.
"Nechalo to na mě následky."
"Ale rozhodně jsi z nich nejkrásnější."
"Kdyby si řekl něco jiného, začala bych si myslet, že je tohle jen zástěrka, aby Tadeáš žárlil." Šťouchla jsem ho loktem a on se zasmál.
"Odhalila si mě."
"Dobrou noc, Lukáši."
„Dobrou noc, maličká."
Zavřela jsem oči a snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než na muže, který ležel polonahý vedle mě, tisknul se ke mě a jeho prsty jemně přejížděly po mém boku. Cítila jsem jeho opojnou vůni všude kolem sebe a spánek přišel sám.