Před úsvitem

Oficiální

Když se vrátil, lehl si zpátky ke mě a celou dobu mi něco vyprávěl. Zaposlouchala jsem se do jeho historek a najednou jsem zjistila, že ho vůbec neposlouchám. Hleděla jsem na jeho tvář, na jeho rty, oči a cítila jsem, jak se mi roztlouklo srdce.
„Posloucháš mě?" Pohlédl mi do očí a já přikývla.
„Chtěla jsem ti poděkovat, že se staráš, nemusel bys. Něbýt tebe tak vůh ví, jak by to dopadlo."
„Já ti skoro zachárním život a ty mi řekneš jen děkuju?" Nadzvedl obočí a já se zamračila.
„A co by si chtěl? Mám ti napsat dopis? Nakresli obrázek? Upéct koláč?"
„Chci tebe." Zešeptal a mě se sevřelo srdce. Povzdechla jsem si. Pohlédla jsem mu do očí a cítila jsem, že se tomu už nechci bránit, že o to vlastně taky hodně stojím. Proč mám být pořád já ta rozumná? Pak jsem natáhla ruku, popadla jsem ho za triko a přitáhla si ho k sobě. Políbila jsem ho a žádná červená kontrolka v hlavě se mi nerozsvítila. Cítila jsem, že je to takhle spárvně. Že to tak prostě má být. Bylo mi jedno jak to skončí, nebo kdo na to co řekne. Věděla jsem, že tohle teď chci.
„Maličká." Zašeptal a jeho pohled se otiskl hluboko do mě.
„Slib, že mi nezlomíš srdce." Pohlédla jsem mu do očí a on přikývl.
„To bych nikdy nechtěl." Ujistil mě a přitáhl si mě blíž k sobě.

Po dvou hodinách už mě opravdu nebavilo jenom ležet a tak jsem se pokusila za Lukášovi asistence vstát. Dobré znamená bylo, že se mi nezamotala hlava a ani se mi nechtělo zvracet. Kromě bolesti hlavy mi bylo docela dobře. Došli jsme společně do kuchyně, kde jsem se posadila a neodmítla jsem Bětu, která mi podávala čerství vzorek langoše.
„Mňam. To vám řeknu, když se někdo proletí z metru, docela mu vyhládne!" Řekla jsem a tím jsem je rozesmála.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku, mohlo to dopadnout daleko hůř."
„Mohlo, ale asi mám vedle sebe anděla strážného." Šťouchla jsem do Lukáše.
„Teď už to prosím neřešme a bavme se o normálních věcech, nebo si začnu fakt připadat jako praštěná." Zazubila jsem se.
„Zítra hlásí divoké počasí. Mají se hnát přeháňky, asi by se kvůli tomu měl trochu poupravit program, nebo vymyslet aspoň další varianta, kdyby bylo hnusně." Promluvil Martin, který se taky cpal.
„Hele když bude nejhůř, nahnala bych děti sem a prostě nějak zaimprovizujeme, to by nemělo být tak těžké. Prostě bude odpočinkový den."
„Jo, nebude to ani poprvé, ani naposled." Přikývla Linda.
„A teď jsou děcka na rozhledně?"
„Jo, jo. Pak se vydají zpátky přes hospodu, kde už na ně čeká sladká odměna."
„Nepůjdeme jim naproti?" Pohlédla jsem na Lukáše, který se zamračil.
„Měla by si být v klidu."
„Cítím se fajn, opravdu. Kdyby to bylo nějak špatné, řeknu, jo? Jen jsem dostala strašnou chuť na zmrzku. Navíc, kde bych mohla být víc v klidu, než v hospodě?"
"Třeba v mé posteli?" Naklonil se ke mě a zašeptal mi do ucha až jsem celá zčervenala.
„Tak fajn." Vstal a podal mi ruku. S úsměvem jsem s ním propletla prsty a vydaly jsme se do hospody.

„Můžu se tě na něco zeptat?" pohlédl na mě Lukáš.
„Ptej se." Přikývla jsem.
„Takže ta pusa na té dece..."
„Znamenala, že už se nebudu bránit ničemu. A jsem připravená ta nás bojovat." Opětovala jsem mu pohled a on se pousmál.
„Takže tě můžu líbat, když budu chtít?"
„Můžeš!" přikývla jsem a on toho hned využil a políbil mě, což mě rozesmálo.
„Takže tě můžu prohlašovat za svoje děvče?"
„To už stejně děláš."
„No to jo, ale teď už to bude pravda?"
„Já nevím, chtěl bys?" Nadzvedla jsem obočí.
„Už pár let netoužím po ničem jiném." Usmál se na mě a já zavrtěla hlavou.
„Ty tak hrozně kecáš!" Nařkla jsem ho.
„Dobře, možná trochu kecám, ale je fakt, že už tak dlouho tě mám plnou hlavu, opravdu."
„Tenkrát to nebylo správné..." Hlesla jsem.
„A teď už je?"
„Nevím, ale teď už jsem dospělá a můžu rozhodovat sama za sebe a rozhodla jsem se, že to chci zkusit. I kdyby to mělo trvat jenom pár dní." Pousmála jsem se.
„Pár dní? Já už nám naplánoval celej život." Zasmál se.
„Stejně se ale musím zeptat, nevadí ti náš věkový rozdíl?"
„Kdyby ano, nikdy bych se o tebe nepokoušel."
„Takže ti nevadí, že se nám všichni vysmějí?"
„Nevysmějí, budou naštvaní, možná to nepochopí, ale budeme to řešit, až to přijde jo?"
„Jsem pro." Přikývla jsem.

Když jsme došli do hospody, děti už tam byly. Jen jsem si sedla za stůl na zahrádce k ostatním, Lukáš mi šel zatím pro kornout, tak se na mě celá moje skupina sesypala.
„Týno to je dobře, že už si vzhůru. Měli jsme o tebe děsnej strach"
„To je pravda, Anička dokonce brečela." Přikývla Mája. Pohlédla jsem na nejmenší holčinu a vzala jsem si jí na klín.
„Opravdu?" Opřela jsem si čelo o její.
„Bála jsem si, že si mrtvá jako moje maminka." Řekla smutně a mě zabolelo u srdce.
„Neboj, nic se mi nestalo. Jen mám pořádnou bouli na hlavě, ale ta se brzy zahojí."
„Byla jsi tak bledá a nemohli tě probrat." Vzlykla a já jsem jí objala.
„Už je to dobré, ano?" Pohladila jsem jí po vláskách a pohlédla jsem na Lukáše, který nesl vytouženou zmrzlinu. S úsměvem jsem si jí od něj vzala a pak pohlédla na Aničku.
„Chceš zmrzku?"
„Ale já už jednu měla."
„To nevadí, klidně si jí vezmi." Políbila jsem jí na čelo.
„Tak děkuju." Usmála se, vzala si zmrzku a pak i se zbytkem skupiny běžela pryč.
„Opravdu se o tebe všichni moc báli." Šťouchnul do mě Tom a já se pousmála.
„To mě mrzí."
„Tebe? Ty za to přece nemůžeš! Vůbec nechápu, co je to napadlo!" zamračil se Tomáš a já nad tím mávla rukou.
„Myslím, že potrestané za to budou až dost a já mám naštěstí tvrdou hlavu." Zasmála jsem se.
„Na." Pohlédl na mě Lukáš a venoval mi svojí zmrzku.
„Neblbni, já si dojdu koupit jinou." Mávla jsem nad tím rukou.
„V klidu seď a vezmi si mojí." Pohladil mě po vlasech a já si jí s díky vzala.
„Myslíš, že zítra už se normálně zapojíš do programu?" Pohlédla na mě Mája.
„Nevím, asi jo. Nebaví mě nic nedělat. Uvidím jak mi bude a co řeken Radek, ale kromě bolesti hlavy je mi fajn. Co se chystá?"
„Všichni budeme v kostýmech a patroni povedou svoje skupiny po stezce s úkoly na jejímž konci na ně bude čekat překvapení."
„To zní slibně, jen doufám, že nebude tak jak vyhrožují. Má pršet a můj kostým není zrovna přizpůsobené chladnějšímu počasí." Nadzvedla jsem obočí.
„Když bude nejhůř, tak se program posune a pár hodin, nebo třeba o den, uvidíme." Mávla nad tím rukou Mája.
„Nevíte někdo co bude k večeři? Mám hroznej hlad."
„Já to vím, už jsem měla ochutnávku."
„A řekneš nám to?" Pobídl mě Tomáš.
„Prozradím jen to, že je to z kynutého těsta a jsou dvě varianty."
„Langoše a vdolky! Je to se těším! Nepůjdeme už?"
„V klidu seď, prosím tě." Zasmála se Mája, ale Tomáš se nedal.
„Děcka máte už hlad?" Houknul a sborově ze všech koutů se ozvalo ANO!
„Vidíš, nejsem v tom sám."
„Jenomže ty děti jsou jak malé kyseliny, ty bys mohl mít rozum."
„Ale nemám, takže jdeme?"
„No jo, prosím tě."