Vlnobití | Surfaři z Palm Beach 1

25;

Dny plynuly a já jsem se stále zlepšovala a zlepšovala. Každý den byl prakticky stejný. Bylo to samé surfování, přestávka, surfování, jídlo, surfování. Jenom jeden den v týdnu, v neděli, jsem měla volno.
Bylo dobře, že jsem nezačínala na nule. Později jsem zjistila, že jsem jim ani svou dokonale krytou lež nemusela říkat. Všechno, co jsem dělala předtím, jsem dělala špatně. Špatně jsem držela prkno, měla jsem ještě horší postoj a neuměla jsem zpevnit nohy, anižbych uklouzla a sletěla.
Ale přesto jim to během učení mě pomohlo. Všichni jsme byli nakonec šťastní s výsledkem. Ještě jsem ale nebyla ve fázi, kdy jsem se byla schopná postavit Jamesovi a jeho surfařským skillům. Vlastně jsem ještě ani nevyhrála nad Catherine, ani nad Oliverem a to mě nechávali. Vždycky jsem skončila s několika body pod nimi. A to to počítala June.
V surfování to bylo tak, že každý trik, který jste udělali, měl podle toho, jak dobře jsme ho udělali, určitý počet bodů. Na svůj pokus jste mohli udělat, co jste chtěli, rozhodčí vám to všechno spočítali, ale nesměli jste udělat nic proti pravidlům. A to byla zase Jamesova nejtěžší parketa - moc rád své kamarády používal k vítězství. Nechal je spadnou na někoho jiného, zatímco on si mohl jet vesele pro své zlato.
Ale naše soutěže nebyly takové, jako na opravdových závodech s opravdovými pravdli. V našich závodech šlo o rychlost. Čas, za který jste sjeli vlnu a stihli se vrátit zpátky, zatímco jste udělali co nejvíc / nejtěžší triky, hrál největší roli.
Jeli jsme vždycky všichni najednou a ten nejlepší z nás vyhrál. A za každý správný trik byl jeden bod, které se sčítaly.
   Abych pravdu řekla, nevěděla jsem ani, jaké bývají opravdové soutěže. Sledovala jsem je, občas, ale nechápala jsem jejich pravidla a zas tak moc jsem se je ani učit nechtěla. Navíc mi dokonale vyhovovaly ty naše upravené. Byly jednoduché a mnohem lepší.
   S takovou jsem měla minimálně šanci na to se soutěže s Jamesem účastnit. Byla bych ale radši, kdybychom stejně měli nějaký záložní plán, kterým to bude stoprocentní výhra pro mě. Něco jako plán bé, použít jeho vlastní medicínu nebo tak něco. Problém ale byl, že to tady fungovat nebude. Nebude nás tady deset nebo patnáct najednou, budeme tu jen my dva. Není jak proti němu jít, aby to nebylo podezřelé.

   Oliver se na některé mé tréninky dostavil, z jiných zase odešel dřív, než bylo zvykem a na některé se pro jistotu nedostavil vůbec, nebo poslal smsku ve stylu „Něco už mám, nezlobte se, dorazím později,". S Catherine jsme si už začínaly myslet, že v tom jsou drogy nebo alkohol, že takový nespolehlivý Oliver není. Ale že by nám něco tajil? To taky docela nesedělo. Muselo v tom být něco jiného, většího. Že se nakonec dal do pletky s mafií? Stupidní. Že by dělal dobrovolnř aktivity s kamarády? Nezákonné aktivity se svými pofidérními kamarády? Všechno tohle bylo možné z takových pěti procent maximálně.
   A jediná věc, která měla rovnou nulu, byla zrovna ta pravdivá. Ale nenapadlo by nás to ani v tom největším snů, který bychom měli.