Vlnobití | Surfaři z Palm Beach 1

Epilog

Bylo to krásné. Všechno bylo zase v klidu, nikdo se s nikým nehádal a co bylo údivuhodné bylo to, že se Catherine a June nakonec taky spřátelily.
Díky tomu, že tenkrát June seděla s námi na dece a nešla závodit, Oliver porazil Jamese o celé čtyři body a byl taky mnohem rychlejší. Byli jsme na něj všichni strašně pyšní, po závodu jsme jeli na velikej omluvnej oběd, na kterej nás všechny pozvala Catherine a složila nám takovou omluvu, kterou tohle lidstvo ještě nezažilo. Na to se ani nedalo nijak odporovat.
Ellie a Oliver si znovu promluvili a po tom, jak se Catherine omluvila i jim dvěma samostatně čistě kvůli té scéně o jejich vztahu, se dohodli, že to zkusí znovu.
I Ollie se pak omluvil za to, jak se ohledně Ellie choval k nám. Slíbili jsme si všichni, že už nikdy nebudeme upřednostňovat někoho jiného před naší partou, jejíž cennou novou součástí byla i modrooká dívka s dlouhýma, tmavýma vlasama, Ollieho druhá verze jeho první přítelkyně, Elisabeth, ale nikdo ji neřekl jinak, než Ellie.
Jak už bylo zmíněno, všechno bylo perfektní.
Sledovala jsem roztomilé usměvavé obličeje svých kamarádů, jak spolu dovádí a cákají na sebe vodu. Dokonce Ellie se přemluvila a šla si alespoň na kraj moře smočit nohy, ale jen po kotníky, dál to prostě nešlo a nikdo ji nepřemluvil.
Po chvilce se zamnou objevila sestra a mamka.
Posadily se obě dvě vedle mě na velikou plážovou deku, kterou jsem tady roztáhla už dřív.
Přinesly sebou limonádu a čokoládové sušenky, které zrovna dopekly, takže byly ještě teplé. Ačkoliv jíst teplé jídlo bylo to poslední, co by se v létě v horku hodilo, teď to bylo akorát, protože už byl skoro večer a trochu se ochlazovalo.
Ellie a Oliver spolu tedy znovu chodili, já a Catherine jsme byly zase nejlepší kamarádky, June a Cath se tedy také zpřátelily a věc, na kterou budeme všichni do jednoho ještě hodně, opravdu hodně dlouho vzpomínat, byl Jamesovo výraz, když si odnášel dokonce bronzovou medaili, že závodů. Zlatou ukořistil náš milovaný Oliver, stříbrnou nějaká dívka, kterou jsme neznali, a pak tam byl teprve James.
Všechno zase bylo takové, jaké být mělo. A tudíž jsem byla taky strašně šťastná, protože přesně takhle jsem si to od začátku vysnila.
„Je to krásný, co?" zeptala se mě po chvilce June, když jsme obě i s mamkou pozorovaly západ slunce nad mořem, ve kterém stále běhal Ollie, Cath a podél břehu i Ellie.
„Jo, to teda," odpověděla jsem a zasnila se znovu. Bylo mi dokonale jasné, že tohle není konec. Tohle, ta výhra, usmíření se, sbližování, to byl teprve začátek našich dlouholetých přátelství a možná, jednou i nějaké větší lásky.
„A ten klid. Konečně," doplnila nás naše mamka, na jejímž obličeji byl po dlouhé době vidět také spokojený a příjemný úsměv.
Momentálně to už nemohlo být lepší.
Ještě jsem si vzpomínala na tátu, jak jsme spolu během takovýchto západů slunce chodili na rodinné procházky po pláži a bavili se o tom, z koho z nás vyroste šampion.
Tentokrát to byl Oliver.
Tentokrát to byla Ellie.
Tentokrát to byla Cath.
Tentokrát to byla June.
Tentokrát jsem to byla i já.
Všichni jsme byli šampioni toho druhého, o tom totiž naše přátelství bylo.