Vlnobití | Surfaři z Palm Beach 1

33;

June byla samozřejmě nadšená, že se v našem okolí, ačkoliv teda ne v našem, ale soudním městě, koná velká surfařská soutěž. Jako by jí bylo medailí že všech těch, které s náskokem vyhrála, bylo málo. Oliver to nějak neřešil, surfoval rád a tak neprotestoval, ani když mu Catherine řekla, že se ho ani nemusela ptát a rovnou ho zapsala.
   Ellie se to ale nelíbilo, protože za něj pořád dokola rozhodovala, chovala se, jako že ji patří a navíc, kdo byl jeho holka, ona, nebo Cath?
   „Hele, co má ta Cath za problém?" zeptala se mě Ellie po chvilce ticha v naší konverzaci, když Catherine zase odtáhla někam pryč, protože s ním nutně musela přibrat něco životně důležitého.
   „Žárlí, to je to. Nikdy jsme neměli nikoho jiného než sebe navzájem, jako já, ona a Ollie, takže jsme na sebe zvyklí. Nedokáže se nejspíš přenést přes to, že vyrostl a má holku, jako tebe, má asi pocit, že ho ztrácí, nebo já nevím, ale tohle si myslím já," řekla jsem, ale nepodívala jsem se na ní, jen jsme je obě dál mlčky pozorovaly, jak po něm Catherine skáče a on se jí snaží bránit.
   „Omlouvám se, Melanie, promiň mi to," Ellie stekla po tváři slza.
   „Ne, ne, ne, počkej, neplakej, za co se omlouváš?" zmateně jsem se na ní podívala a vytáhla z kapsy papírový kapesník.
   „Že žárlí, že jí Olivera kradu, cítí se tak kvůli mě. Kdybych tu nebyla já, kdybych se do něj nezamilovala," fňukala dál, až si toho matně, ale přeci, všiml i její přítel, nás kamarád.
   Okamžitě se rozeběhla naším směrem, nechávajíc Cath za zády, jako by pro něj najednou neexistovala.
   „Co jsi ji udělala, Melanie!" rozkřičel se na mě.
   V tu chvíli můj svět utichl. Všechno, co se hýbalo, najednou ztuhlo. Málem se mi zamotala hlava a nemohla jsem dýchat. On se na mě... rozeřval?
   „Ne, zlato notak, nechápej to špatně, jen se mi snažila pomoct, nic mi neudělala, nech jí, vždyť je tak hodná," uklidňovala ho Ellie, ale i přes to, že se mi následně omluvil za nedorozumění, jsem byla v šoku. A věděla jsem, že ještě hodně dlouho budu, protože tohle, to, co se v Oliverovi ukázalo dneska, bylo nové a strašně šokující.
   Tohle nebyl on. Tohle nebyl ten hodný a přátelský, nevinný Ollie, kterého jsme všichni znali. Dokonce i Cath, která se k nám připojila později, ale celé dění sledovala z dálky, zůstala netknutě stát a pozorovala Oliverův zmatený obličej.
   „Co se děje, proč jste všichni tak divní?" ohlížel se kudrnáč kolem dokola a každému z našich zmražených výrazu věnoval jeden jeho, který přímo na dálku křičel, že je úplně mimo.
   Čekala jsem, kdo z nás tři, mě, Cath a Ellie promluví jako první, ale když jsem věděla, že se k tomu asi nikdo kit nebude, už jsem se chystala, že mu na jeho otázku odpovím něco na styl „nic, nech to být," nebo tak, zarazil mě tichý a chladný hlas vycházející z úst mě nejlepší kamarádky, Catherine.
   „Měníš se," bylo to jediné, co řekla, než se na patě otočila a se sklopenou hlavou rychle běžela směrem, kde byl její domov.