Vlnobití | Surfaři z Palm Beach 1

11; Dvojité vítězství

„June, jsi vzhůru? Nebo spíš?" zaklepala jsem potichu na sestřiny zavřené dveře od pokoje a pak je opatrně otevřela, kdyby doopravdy spala. Jako odpověď se mi ale dostalo tiché zamručení zpod polštáře, něco na styl „né". Usmála jsem se.
„Poslyš, jde o to, že jsem ti to ráno chtěla říct. Měla jsem strach, ale když už jsem se konečně chtěla sebrat a přijít za tebou, už jsi běžela domů a tiše mě nenáviděla," konec věty jsem ztišila, aby to působilo smutně. Byla jsem smutná.
„Nebyla to nenávist," zachraptěla sestra do polštáře, ale nebylo jí moc rozumnět. Musela to poznat i sama, protože se hned na to odlepila, řasenku a makeup rozpatlaný úplně všude, kde šlo, otřela si uslzené oči a pokusila se o nevinný úsměv. „Nebyla to nenávist, ne k tobě. Nenávidím ho, nenávidím Jamese! A..." ačkoliv předešlou větu skoro zařvala, poslední písmeno zašeptala. „A omlouvám se za jeho chování. I za své," sklopila pohled. „Měla jsem se víc dívat na tebe a na to, jak se doopravdy chová a ne být posedlá těmi milými slovy, kterými mě doslova obsypával, ale nedalo se tomu odolat," fňukla. „Omlouvám se, Mel, moc mě to mrzí," rozbrečela se a objala mě. Zaskočilo mě to, nečekala jsem takovou reakci, ale byla jsem za ní ráda. Konečně jsem se po těch několika utrpěných letech hádek s ní, cítila jako milovaná sestra. Jako opravdová sestra.
Obejmula jsem ji nazpět.
„Takže... Odteď všechno dobrý? Žádný hádky, žádný kluci? Sestry?" zeptala jsem se po chvilce, když jsme se od sebe odtáhly a otřely si vzájemně slzy z tváře. Připadala jsem si najednou tak hezky, i přes to, co se stalo. Byla jsem ráda, ze jsme se usmířily, protože nebýt za dobře se sestrou, se kterou vyrůstáte, bydlíte a znáte jí celý svůj život, to je jedna z nejhorších věcí, co se v rodině mohou stát. A my jsme to vyřešily.
„Holky, pojďte na snídani!" ozvalo se najednou z kuchyně.
„Mamka udělala lívance," usmála jsem se na ní. Lívance byla její nejoblíbenější snídaně. Já měla zase nejradši palačinky, ale lívance jsem si taky dala ráda.
„Se sirupem nebo bez?" zeptala se mě sestra. Byla stejná jako já.
„Řekla bych, že s, protože ačkoliv byla z tvého povedeného přítele a jeho hlášky strašně nadšená, tak jsem ji tu náladu zase vylepšila," stáhla jsem svůj úsměv do tenké linky. Tohle už byla vážná věc. Ale na June bylo vidět, když jsem řekla slovo přítel, tak se zarazila.
„Bývalý," řekla.
„Co?" nechápala jsem. Chápala, ale chtěla jsem to slyšet celou větou a znovu.
„Bývalý přítel, po tomhle s ním už nechci strávit ani vteřinu. Jako jestli si myslí, že může tohle udělat a pak se ani neomluvit, přičemž uráží celý zbytek mojí rodiny a ještě toho ani nelituje, a já za ním zase přiběhnu s otevřenou náručí, tak je na velkém omylu. Nesnáším ho, už ho nikdy nechci vidět!" June zase trochu natáhla, ale hned slzy zahnala. „Dobrý. Jdem na snídani?" usmála se na mě jako sluníčko.
„Jasně," obě společně jsme došly do kuchyně, kde už na nás čekaly talíře teplých lívanců. Se sirupem. Dvojité vítězství.