Vlnobití | Surfaři z Palm Beach 1

24;

„Když ti to včera na tom písku šlo tak dobře, co kdybychom tě dneska vzali na vodu?" usmála se na mě Cath.
   June zase sledovala z povzdálí a neřekla ani hlásku, jen se občas usmála, když jsem spadla, ale nic neříkala. A Oliver dneska nebyl k dostání. Už jsme ho s Catherine podezřívaly, že nás vyměnil. Ale co, nechaly jsme ho být. Jestli byl jenom z malinkatý šance rovnající se jedné miliontině ze sta, že byl s nějakou dívkou, tak jsme mu chtěly raději držet pěsti, než držet jej od ní.
   Pro dnešek jsme si musely vystačit v dívčí společnosti.
   Vždycky jsme mě chodili trénovat brzy ráno nebo později večer, když už na pláži nebylo moc lidí. A díky bohu u nás nebyli skoro žádní turisti, takže se kolikrát i stalo, že jsme měli pláž skoro pro sebe. Stejně tak, jako dnes, bylo už skoro poledne a pláž prázdná, takže jsme mohli dál surfovat.
   Kývla jsem Cath na souhlas, že to zkusíme na vodě. Pravda byla, že jsem na surfu nikdy nebyla zas až tak špatná, jak jsem všude říkala. Byla jsem vlastně docela dobrá, jako malá. Ale kazila jsem to schválně, abych nemusela surfovat s někým jiným. Šlo mi to jen tehdy, když jsem byla sama a nikdo na mě nekoukal. A nikdo to nevěděl, jen já a moje modro žluté prkno.
   Problém ale byl, že jsem to, jak mi to samotné šlo, už skoro zapomněla. Smrt táty mě zasáhla na tolik, že jsem si dala předsevzetí, že už na prkno nikdy nestoupnu, takže jsem to úplně vypustila z hlavy. Celkově moře a všechno s ním spojené.
   Jestli tu byla alespoň nějaká šance na to, že bych si zase rozpomněla, jak jsem to dělala, že mi to šlo, anižbych předstírala, jak špatná jsem byla, chtěla jsem to na té vodě zkusit.
   Později jsem měla v plánu, že se sestře, máme i kamarádům omluvím za to, že jsem jim lhala, že jsem tak strašně špatný surfař. I všem, co čtou můj příběh, bych se měla omluvit. Lhala jsem.
   Vzpomněla jsem si na to, jak jsem pár dnů před tátovým osudným dnem surfovala brzy ráno na přílivových vlnách, voda byla studená a já do ní spadla jen jednou, napoprvé. Ale potom už mi to docela šlo. Jen jsem nechtěla, aby o tom někdo věděl. Nátlak, který kvůli tomu, že byla dobrá surfařka, byl na sestru bylo něco, co jsem si ve svém životě vážně nepřála. Každý den musela jezdit, pořád nějaké soutěže a otravné diety. Hrůza.
   Zhluboka jsem se nadechla. Nechala jsem své kamarády, aby mě učili, protože jsem nechtěla vypadat jako lhář. Ale byla jsem ráda, že jsem to alespoň trochu uměla. Nemyslela jsem si, že tuhle lež někdy budu muset vynést na povrch, ale teď byla ta chvíle.
   Vzala jsem si prkno, lehla si na něj a rukama pádlovala dál od břehu. Chtěla jsem chytit první vlnu, takže jsem ji podplavala a pokusila se stoupnout na prkno. K mému štěstí jsem ale sletěla stejně rychle, jako jsem se odhodlala k tomu, na to vstát.
   „Končím!" zvolala jsem někde z daleka z moře, když jsem zase nabrala kyslík.
   „Nic takového, zkus to znovu, jde ti to!" ozvalo se z pláže. 
   Hlasitě jsem si povzdechla.