Vlnobití | Surfaři z Palm Beach 1

37;

„Ale Mell, tady jde o to, že od té doby, co jsem se k vám připojila já, byla ta holka protivná a nepříjemná, já jsem to poznala, ale bylo mi to jedno, dokud jí měl Ollie rád, tak jsem proti ní neřekla ani slovo. Ale nemysli si, že me neštvalo, jak se na mě pořád dívá a jak do mě naráží a dává mi tak jasně najevo, že jsem tu navíc a že o mě zájem nemáte. Mrzí mě to, vážně strašně moc, miluju Ollieho a vím, že on mě taky, ale tenhle vztah by pro něj byl nakonec jenom zklamáním," plakala na mém rameni, že jsem byla ráda, že jsem ji vůbec rozuměla.
   „Ellie, já vím, já vím, je to těžké, ale vy to zvládnete, my všichni to zvládneme a Cathy se pak vrátí a omluví se ti, až jí to přejde, uvidíš, neodcházej mu prosím že života, on tě potřebuje, jde z něj cítit že tě potřebuje, je bez tebe ty poslední dny jak tělo bez duše, nesmíš mu odejít, jinak to nezvládne," prosila jsem ji, ačkoliv jsem věděla, že kóje slovo je oproti jejímu rozhodnutí miniaturní.
   „Jdu za ním, musíme si o tom všem promluvit, uvidíme, na čem se dohodneme, ale vztah už to asi nebude, Melanie, je mi to moc líto, ale já nechci vztah s tím, abych se cítila jako svině a rozvracečka přátelství," naposledy fňukla, otřela si slzy z obou jejich tváří se odtáhla se z našeho objetí.
   „Dobře," řekla jsem nakonec a sledovala, jak pomalu, ale sebejistě a s tím, že ví, jaký je její dnešní cíl, opouští ulici, na které jsme stály před jejím barákem jako dvě ufňukaná trdla.
   Cítila jsem, že mi po tváři taky stekla slza, ale hned jsem ji setřela. Musím zůstat silná, minimálně já musím, když už nikdo.
  
   „Takže jsme se rozešli," říkal mi Oliver do hovoru, ale neznělo to moc jako že by byl v hlubokých depresích.
   „Cože?!" reagovala jsem pohotově. Říkala přeci, že ho neopustí, že si promluví a nějak se dohodnou, nemůže ho opustit! Křičela jsem na sebe ve své hlavě myšlenky jednu přes druhou a už už jsem chtěla volat Ellie, aby mi to jako vysvětlila, když v tom mi došlo, že její číslo s největší pravděpodobností nemám.
   „Ale neboj, zůstali jsme kamarády," vypadlo nakonec z Olivera.
   V ten moment mi spadl neskutečně veliký kámen z hrudi a zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
   „Neopustila tě?" zeptala jsem se.
   „Ne," odpověděl kudrnáč na druhé straně telefonu a z jeho odpovědi šlo slyšet, že se usmál, když to říkal.
   „To je dobře," zareagovala jsem po chvilce uspokojivého smíchu, který jsem měla v mysli.
   „Vlastně jsme teď spolu, přeci musím trénovat na ten závod, no ne? A kdo by byl lepší trenér, než samotný neoficiální kouč?" zasmál se a pak jsem slyšela splachovat záchod.
   „OLIVERE?!" div jsem na ten telefon nezakřičela. „TYS BYL NA ZÁCHODĚ?!" pokračovala jsem.
   „Jo, nějakej problém?" zeptal se nechápavě.
   „ALE VŮBEC NE, JEN JE TO PĚKNĚ NECHUTNÝ!" zrudla jsem v obličeji. Byla jsem v tu chvíli jak jedno velké chodící rajče. Ale veškerý smutek z jejich rozchodu byl ten tam, byli to přeci kamarádi. A to asi stačilo.