Touha

25.díl

Emily

Poslední dvě rána jsem se moc nevyspala, protože mě budila ranní nevolnost. U těhotných je tohle normální, ale Jacobovi to radši neříkám.

Cítím potřebu zvracet kdykoliv se nadechnu. Tak to prostě je. Někdy není člověk tak silný, aby dokázal ovlivnit všechno, co se kolem něj děje.

I když hodně chce, musí se podvolit osudu a nechat se navést správným směrem.

Jacob se od toho dne, co zjistil, že jsem těhotná, snaží trávit se mnou co nejvíce času. Chce, abych byla spokojená a měla všechno, co potřebuji.

A jakoby se začal měnit, něco uvnitř něj polevilo. Konečně si začíná sundávat tu svou masku. U té romantické večeře mi řekl spoustu krásných slov.

- - - - - - - - - - - -

Jacob

Pořád si na tu myšlenku být otcem nemůžu zvyknout. Emily mi úplně otevřela srdce, nebo spíše si ho vzala. Naštěstí mám devět měsíců na to, abych si to uvědomil a zvykl si.

Jsem rád, že spolu čekáme dítě, a momentálně je to ještě takové malé tajemství. Do třetího měsíce se to nemá říkat. Smečka to nepozná, protože se pach vlčice začne měnit až ve čtvrtém měsíci.

Něco smečka ze mě,ale dokáže vycítit, a to dobrou náladu. Jako Alfa mám na smečku velký vliv – když jsem nervózní, smečka je že mě také nervózní. Když jsem šťastný, což se moc nestává, smečka je také šťastná.

Thomas to taky vycítil a už dva dny se mě vyptává, co se stalo, že jsem najednou šťastný. Ale já to nechci říct bez Emily, a ta teď pořád spí nebo leží, a já ji teď nechci nějak zatěžovat. Dítě jí dává docela zabrat.

A ještě je tu ten problém se samotáři. Pořád řeším útoky na hranicích – našich i ostatních smeček v okolí. Kvůli tomu jsem teď zvýšil hlídky. Emily jsem o tom ještě neřekl. Nechci ji tím rozrušovat, ale i kvůli tomu ji nechci teď spustit z očí. Ne že by se samotáři dostali až sem k domu, to je nemožné, ale spíše ji nechci teď pouštět do města samotnou a podobně.

Bohužel za nějakou dobu zase odjede do New Yorku a štve mě to, ale nějak se s tím smířím. Aspoň bude daleko od tohoto chaosu.

_ _ _ _

Vím, že je pryč ještě dřív, než otevřu oči. Ležím v posteli s tváří přitisknutou k polštáři a poslouchám ranní zvuky přírody.

Žaludek mě bolí o něco míň než včera, ale cítím, jak mi ranní nevolnost zase prostupuje krkem. Rychlým během vyrazím do koupelny a stihnu to k míse. Slyším, jak se otevírají dveře a někdo vstupuje do pokoje.

„Em, To už je po několikáté, co tě vidím takhle zvracet" Mia mě drží vlasy a pomáhá mi ustát nevolnost

„Poslední dvě rána mě to budí. Myslela jsem, že to přejde, ale zatím se to jen zhoršuje." unaveně se posadím na kraj vany

„A proč jsi mi nic neřekla? A co Jacob? Ví o tom?"

„Nechtěla jsem tě tím zatěžovat a Jacobovi to neříkám. Už tak je dost ochranitelský. Bojím se, že by si dělal ještě větší starosti."vzdychnu a přitisknu si ruce na břicho

„Em. Musíš o tom mluvit. My tu jsme, abychom ti pomohli."položí mi ruku na rameno, snaží se mě dodat síly

„Já vím, ale někdy je těžké přijmout pomoc. Cítím se slabá, a to mě štve. Jacob se snaží být neustále se mnou, ale já potřebuji taky trochu prostoru" obličej si polozím do dlaní