Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

1

Co můžete říct o pětadvacetileté ženě, která umřela?

Že byla krásná. A vtipná. A milovala Mozarta a Bacha. A Beatles. A mně. Jednou, když mě úplně samozřejmě zařadila mezi své miláčky z muzikantské brandže, zeptal sem se jí,v jakém pořadí nás vede. Odpověděla s úsměvem: „V abecedním." A já jsem se tehdy usmál. Ale teď sedím a přemýšlím, jestli mě evidovala podle mého křestního jména – v tom případě by jsem pokřivkával za Mozartem – nebo podle příjmení, pak bych trčel mezi Bachem a Beatles. No v nijakém případě jsem nebyl na čele tabulky, a to mě z jakéhosi hloupého důvodu strašně štvalo, protože jsem vyrostl v představě, že musím být vždy a všude první. Dědičná zatíženost, víte?

-------

Na podzim v posledním ročníku jsem si zvykl studovat v knihovně radeliffky, dívčího kolegia. Ne že bych si tam chodil poohlédnout dívky, ačkoli se přiznám, rád jsem si je ohlížel. Bylo tam ticho, nikdo mě neznal a o knihy ve studovně byl menší zájem. Den před zkouškou z historie jsem ještě neměl přečtenou ani první knihu ze seznamu povinné literatury, běžná harvardská nemoc. Ležérně jsem prostoupil ke stolu, kde se vdávaly knihy, chtěl jsem si půjčit jeden z bachantů, co mě zítra zachrání. Seděly tam dvě dívky. Jedna vysoká, sportovní typ, druhá v brýlích, sexy typ. Rozhodl jsem se pro tu sexy.

„Máte Zánik středověku?

Blýskla na mě pohledem.

„Nemáte vlastní knihovnu?" zeptala se.

„Harvard si přece smí půjčovat knihy z Radcliffky!"

„Nemluvím o předpisech, zlatíčko, mluvím o etice. Máte pět milionů knih. A my jen mizerných pár tisíc."

Aha, suverénní typ! Takové typy si myslí, že když je poměr Radcliffky a Harvardu pět ku jedné, dívky musí být pětkrát chytřejší. Normálně dávám takové typy do latě, ale strašně jsem potřeboval tu sprostou knihu.

„Nenadávejte. To vás učí na té vaší nóbl přípravce?"

„Jak víte, že chodím do přípravky?"

„Vidět vám to na nose. Jste hloupý a bohatý." řekla a složila si brýle.

„Mýlíte se." bránil jsem se. „Jsem inteligentní a chudý."

„Ó, ne, zlatíčko. Já jsem inteligentní a chudá."

Dívala se mi rovnou do tváře. Oči měla zelené. Dobře, možná vypadám na boháče, ale nedovolím holce z Radcliffky – i když má pěkně oči - aby mi nadávala do tupců.

„K sakru, proč si myslíte, že jste inteligentní?"

„Protože bych s vámi nešla na kávu," odpověděla.

„Tedy! Ani bych vás nepozval."

„A proto jste hloupý."

-------

Vysvětlím vám, proč jsem ji na tu kávu přece jen pozval. V kritickém momentě jsem mazaně kapituloval – totiž předstíral jsem, že se mi najednou zachtělo pozvat ji na kávu - a tak jsem dostal zmiňovanou knihu. A protože nemohla odejít, dokud knihovnu nezavřou, měl jsem spoustu času absorbovat pár klíčových vět o přesunu moci ve státě z kléra na advokátní stav. Udělal jsem tu zkoušku na jedna minus a tutéž známku jsem dal i Sakuřiným nohám, když vyšla zpoza stolu. Ale nemůžu říct, že jsem stejně vysoce ohodnotil i její styl oblékání; byl trochu přibohémský na můj vkus.

Obzvlášť otřesný se mi zdál ten indiánský krám, co nosila jako kabelku. Na štěstí jsem jí to neřekl, později jsem totiž zjistil, že si tu indiánskou kabelku dala udělat podle vlastního návrhu.