Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

13

PAN FUKGAKU UCHIHA III. S MANŽELKOU

DOVOLUJÍ SI POZVAT VÁS NA VEČEŘI

USPOŘÁDANOU NA OSLAVU

ŠESDESÁTÝCH NARODENIN PANA UCHIHU

V SOBOTU ŠESTÉHO BŘEZNA

O SEDME HODINĚ

DOVER HOUSE, IPSWICH, MASSACHUTETTS

RSVP

„Tak co?" zeptala se Sakura.

„Neumíš být chvilku zticha?" odpověděl jsem. Právě jsem si soustředěně dělal konspekt z kauzy Stát v. Percival, významného precedentu v trestním právu. Sakura mi jako naschvál mávala pozvánkou před nosem.

„Myslím, že je už nejvyšší čas, Sasuke," řekla.

„Na co?"

„Moc dobře víš na co," odpověděla. „Musí se k tobě připlazit na kolenou?"

Pracoval jsem a ona mě zpracovávala dál.

„Hloupost, Saky. Adresu napsala moje matka."

„Vždyť jsi řekl, že jsi se na obálku ani nepodíval!" téměř se na mě rozkřičela.

„Tak dobře, viděl jsem ji." Možná mi to vypadlo z paměti. Konečně, byl jsem zahrabaný do kauzy Stát v. Percival, hrozily mi zkoušky, a vůbec. Neměla by mě takhle otravovat.

„Sasuke, vždyť uvažuj," řekla a do hlasu se jí vplížil prosebný tón. „Šedesát let, to není legrace. Nikde není psáno, že ještě bude žít, když se tobě konečně uráčí poměřit se s ním."

Oznámil jsem Sakure co nejjednoduššími slovy, že se s ním nikdy nepoměřím, a poprosil jsem ji, aby mě laskavě nechala učit se. Tiše si sedla a opřela se o rohlíček podušky, na které jsem měl nohy. Přestože nic neříkala, vycítil jsem, že se na mě dívá velmi přísně. Zvedl jsem hlavu.

„Jednou," řekla. „když se bude k tobě takto chovat Sasuke Uchiha V. a..."

„Nebude se jmenovat Sasuke, na to můžeš dát krk!" zbořil jsem na ni. Když jsem křičel, obyčejně i ona zvýšila hlas. Tentokrát ne.

„Poslouchej, Sasuke," řekla klidně. „I když mu dáme jméno Klaun Itachi, bude automaticky proti tobě, protože jsi byl velké harvardské sportovní eso. A když se dostane na univerzitu, ty už možná budeš u Nejvyššího soudu!"

Řekl jsem jí, že náš syn se rozhodně nepostaví proti mně. Na to se mě zeptala, jak si tím můžu být jistý. Nemohl jsem jí poskytnout důkaz. Prostě jsem věděl, že náš syn nikdy nebude proti mně, ačkoli jsem neuměl přesně definovat, proč. Nato Sakura zcela bez souvisu poznamenala:

„Tvůj otec tě také miluje, Sasuke. Miluje tě právě tak, jako ty budeš milovat našeho Itachiho. Ale vy Uchihové jste tak pekelně hrdí a zanovití, že jste schopni se do smrti nenávidět."

„Na štěstí jsi tady ty," řekl jsem žertem.

„Ano," odpověděla.

„Případ je uzavřen," rozhodl jsem, protože jsem byl koneckonců manžel a hlava rodiny. Oči se mi vrátily ke kauze Stát v. Percival a Sakura vstala. Ale pak se rozpomněla:

„Ještě je tady to RSVP. Musíme odpovědět."

Předpokládal jsem, že absolventka hudební školy na Radcliffce snad jen umí zkomponovat chytré odmítavé RSVP bez odborného vedení.

„Poslyš, Sasuke," řekla. „Možná jsem někdy v životě lhala i podváděla. Ale nikdy jsem nikomu úmyslně neublížila. To bych nemohla."

Fakt, v tu chvíli ubližovala jen mně a tak jsem ji zdvořile poprosil, aby vybavila to RSVP jak chce, ledaže v její zprávě nesmí chybět podstatná věc, to jest, že do domu svého otce nevkročím, raději skapu. Nato jsem se vrátil ke kauze Stát v. Percival.