Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

22

Kizashi Haruno byl v soláriu a kouřil entou cigaretu, když jsem za ním přišel.

„Kizashi," řekl jsem tiše.

„No?" podíval se na mě a myslím, že hned pochopil.

Zřejmě v té chvíli potřeboval, aby se ho někdo dotkl. Přistoupil jsem k němu, položil jsem mu ruku na rameno. Bál jsem se, že se rozpláče. Věděl jsem, že já se nerozpláču. Nemohl jsem. Nemohl jsem, protože už jsem to všechno měl za sebou.

Poplácal mě po ruce.

„Kéž bych," zamumlal. „kéž bych nebyl..."

Odmlčel se a já jsem čekal. Kam jsme nakonec měli spěchat?

„Kéž bych nebyl Sakuře slíbil, že budu kvůli tobě silný."

A aby dodržel slib, jemně mě poplácal po ruce.

Ale já jsem musel být sám. Nadýchat se vzduchu. Projít se nebo co.

-------

Dole v nemocničním vestibulu bylo hrobové ticho. Slyšel jsem jen klapot svých podpatků na linoleu.

„Sasuke."

Zastal jsem.

Byl to můj táta. Kromě ženy u přijímacího pultu jsme tam byli docela sami. Patřili jsme mezi těch pár lidí v New Yorku, co o té hodině ještě bděli.

Nemohl jsem se na něj podívat. Šel jsem rovnou k otáčivým dveřím. Ale on hned vyšel a stal jsi vedle mě.

„Sasuke," začal. „Měl jsi mi říct."

Byla velmi zima, a to mi dělalo dobře, byl jsem naprosto otupělý a chtěl jsem alespoň něco cítit. Otec mi dál cosi říkal a já jsem jen nehybně stál. Stál jsem a vítr mě pleskal po tváři.

„Jen čem jsem se to doslechl, skočil jsem do auta."

Zapomněl jsem si vzít kabát; bylo mi tak zima, až mě to bolelo. Výborně. Výborně.

„Sasuke," řekl můj otec naléhavě. „chci ti pomoci."

„Sakura je mrtvá," odpověděl jsem.

„Odpusť," zašeptal omráčeně.

Tehdy jsem nevím proč zopakoval větu, kterou jsem se kdysi dávno naučil od krásné, nyní už mrtvé dívky: „Milovat znamená chovat se tak, aby člověk nemusel prosit o odpuštění."

A tehdy jsem udělal cosi, co jsem nikdy neudělal v jeho přítomnosti, tím méně v jeho náručí. Rozplakal jsem se.

KONEC.