Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

18

Začal jsem myslet na boha.

Totiž do myšlenek se mi začala vkrádat představa nejvyšší bytosti, která někde existuje. Ne že bych mu chtěl dát do držky, poprat se s ním za to, co se chystal vykonat mně – vlastně Sakuře. Ne, moje náboženské úvahy byly zcela jiného druhu. Ráno jsem se například vzbudil a viděl jsem, že Sakura je ještě se mnou. Ještě pořád se mnou. Mrzí mě to, dokonce se za to stydím, ale chtěl jsem, aby existoval bůh, kterému bych mohl za to poděkovat. Děkuji ti, že mi dovolíš ráno se vzbudit a vidět Sakuru.

Pekelně jsem se snažil chovat se normálně, takže jsem ji nechal dělat snídani a tak.

„Budeš dnes s Uzumakim?" zeptala se mě, když jsem si dával druhou misku speciální kalorky.

„S kým?"

„S Narutem Uzumakim," řekla. „S tvým nejlepším přítelem. S tvým spolubydlícím přede mnou."

„Uhm. Měli jsme si zahrát squash. Ale asi to nechám plavat."

„Hloupost!"

„Co, Sakuro?"

„Nenechávej plavat squash! Nechci lemravého manžela, k čertu!"

„Dobře," řekl jsem. „Ale budeme večeřet ve městě."

„Proč?" zeptala se.

„Jak to‚ proč'?" zakřičel jsem a nutil jsem se do obvyklého předstíraného hněvu. „Nemohu vzít svou manželku na jednu sprostou večeři, pokud chci?"

„Kdo je ta žena, Uchiho? Jak se jmenuje?" zeptala se Sakura.

„Cože?"

„Poslyš," vysvětlovala. „Zveš-li svou ženu přes týden na večeři do města, určitě spáváš s nějakou holkou!"

„Sakuro!" zařval jsem vážně uražený. „Nebudu poslouchat takové řeči při snídani v mém vlastním domě!"

„Tak přijdeš řádně domů na večeři, jasné?"

„Jasné."

A řekl jsem bohu, ať to byl kdokoli a ať pobýval kdekoli, že rád přijmu to status quo. Unesu tu bolest, pane, unesu to tajemství, dokud Sakura nic neví. Slyšíš mě, bože, slyšíte mě, pane? Určete si cenu.

-------

„Sasuke?"

„Prosím, pane Jonasi."

Zavolal mě do své kanceláře.

„Znáte Beckův případ?" zeptal se mě.

Ovšem, že jsem znal. Roberta L. Becka, fotoreportéra z časopisu Life, zmlátila chicagská policie, když se pokoušel fotografovat pouliční demonstrace. Becka zastupovala naše firma a Jonas přikládal tomuto případu mimořádný význam.

„Vím, že ho poliši řádně natřeli, pane," řekl jsem Jonasovi vesele (ha!).

„Chci, abyste se toho ujali, Sasuke," řekl.

„Sám?"

„Můžete si přibrat na pomoc dakoho z mladších," odpověděl.

Z mladších? Já jsem byl v kanceláři nejmladší. Ale zapnulo mi, co mi naznačoval: Sasuke, ač jste ještě mladý, patříte už v této firmě mezi starší. Jste jeden z nás, Sasuke.

„Děkuji vám, pane Jonasi," řekl jsem.

„Kdy můžete odcestovat do Chicaga?" zeptal se mě.

Rozhodl jsem se, že neřeknu o svém trápení nikomu, že budu nést celou tíhu sám. A tak jsem starému Jonasovi napovídal jakési pitomosti, ani se už přesně nepamatuji jaké, že momentálně nemůžu odejít z New Yorku, pane. A doufal jsem, že to pochopí. Ale vím, že ho zklamala moje reakce na jeho velkodušné gesto. Och, panebože, když se jednou dozvíte pravou příčinu, pane Jonasi!

Paradox: Sasuke Uchiha IV. odchází z kanceláře včešší, ale kráčí domů pomaleji. Jak si to vysvětlíte?

Navykl jsem si prohlížet výklady na Páté avenue, díval jsem se na krásné pošetilé módní výstřelky, které bych koupil Sakuře, kdybych nemusel udržovat fikci... normálnosti.

Fakt, bál jsem se jít domů. Neboť nejnovější, několik týdnů poté, co jsem se dozvěděl pravý stav věci, začala hubnout. Jen trochu a možná to ani sama neviděla. Ale já jsem věděl, o co jde, a badal jsem to.

Prohlížel jsem si všechny výklady aerolinií: Brazílie, Karibské moře, Havajské ostrovy („Odpoutejte se od všeho – odleťte do slunečných krajů!") a podobně. Právě v to odpoledne aerolinie nabízely turistům Evropu mimo sezónu: Londýn pro kupující, Paříž pro milence.

„A co mé stipendium? Co Paříž, kterou jsem v celém svém zatraceném životě nikdy neviděla?"

„A co naše manželství?"

„Kdo kdy mluvil o manželství?"

„Já. Já o něm mluvím teď."

„Chceš si mě vzít?"

„Ano."

„Proč?"

-------

Těšil jsem se všude tak fantastické důvěře, že jsem už měl i legitimaci klubu Diners, Bums! Můj podpis na vytečkované čáře a už jsem byl hrdým majitelem dvou letenek (první třída, pochopitelně) do Města milenců.

Když jsem přišel domů, Sakura byla trochu bledá, až popelavá, ale doufal jsem, že můj fantastický nápad jí vrátí barvu do tváří.

„Hádejte, co je nového, paní Uchihová," řekl jsem.

„Vykopli tě ze zaměstnání," hádala moje optimistická manželka.

„Ano, ale nahoru," odpověděl jsem a vytáhl letenky. „Nahoru, nahoru a pryč," řekl jsem. „Zítra v noci do Paříže."

„Pitomost, Sasuke," řekla. Ale klidně, bez obvyklé žertovné hrubosti. Vyslovila to tak, že to znělo skoro něžně: „Pitomost, Sasuke."

„Prosím tě, mohla bys mi blíže definovat slovo ‚pitomost'?"

„Sasuke," řekla tiše. „Nebudeme to takhle dělat."

„Co dělat?"

„Nechci Paříž. Nepotřebuji Paříž. Chci jen tebe.."

„Vždyť mě máš, drahoušku!" přerušil jsem ji falešně veselým hlasem.

„A chci čas," pokračovala. „který mi ty nemůžeš dát."

Tehdy jsem jí podíval do očí. Byly nevýslovně smutné. Ale smutné způsobem, kterému jsem jen já rozuměl. Říkali, že jí je líto. Líto mě.

Mlčky jsme stáli a drželi se. Prosím, pokud se rozpláče jeden z nás, tak pláčme oba. Ale raději ať nepláče nikdo.

Pak mi Sakura vysvětlila, že se cítila „zcela pod psa" a šla znovu za doktorem Sheppardem, ne ptát si od něj radu, ale dozvědět se pravdu: Řekni mi, k čertu, co je to se mnou. A on jí řekl.

Měl jsem podivný pocit viny, že jsem jí to neřekl já. Vycítila to a utrousila záměrně hloupou poznámku: „Studoval na Yale, Sasuke."

„Kdo, Sakuro?"

„Ackerman. Hematolog. Perfektní yalský typ. Kopa titulů."

„Aha," řekl jsem. Pochopil jsem, že chce vnést trochu humoru do tragické situace.

„Umí alespoň číst a psát?" zeptal jsem se.

„To se ještě uvidí," usmála se paní Uchihová, absolventka Radcliffovy kolegia. „ale mluvit umí. A já si chci s ním popovídat."

„Tak dobře, jde se za Yalčanem ," řekl jsem.

„Platí," řekla.