Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

6

Mám velmi rád Naruta Uzumakiho.

Možná není génius ani velký fotbalista (má trochu pomalé reflexy), ale vždycky byl dobrý spolubydlící a věrný kamarád. A co si chudák vytrpěl v našem posledním ročníku! Kam se chodil učit, když našel na kličce našeho pokoje uvázanou kravatu (tradiční signál pro „Pozor! Nevstupovat!")? Možná se ani tak moc neučil, ale občas se musel učit. Řekněme, že chodil do Housovy knihovny, do Lamontu či do klubu Pí Eta. Ale kde spával v ty sobotní noci, kdy jsme se se Sakurou rozhodli porušit internátní pravidla a zůstat spolu? Naruto musel jako zloděj hledat, kde by se píchl - spal jednou u jednoho kamaráda, jednou u druhého, ovšem pokud oni sami neměli návštěvu. Ale alespoň už bylo po fotbalové sezóně. A já bych byl pro něj udělal totéž.

Ale jak jsem se Narutovi za to odměnil? Kdysi dávno jsem se mu svěřoval s nejmenšími detaily svých vítězství na poli lásky. Nyní jsem mu nejenže upíral tato neodcizitelná práva spolubydlícího, ale ani jsem mu nikdy neprozradil, že jsme se Sakurou milenci. Jednoduše jsem mu oznámil, kdy budeme potřebovat pokoj a tak dále. Uzumaki si o tom mohl myslet, co chtěl.

„Doboha, Uchiho, tak děláte to, nebo ne?" vyptával se.

„Naruto , jako kamarád tě prosím, aby ses nevyptával."

„Ale, doboha, Uchiho, skoro každý den odpoledne, v pátek celou noc, v sobotu celou noc. Doboha, vždyť to musíte dělat!"

„Tak proč se vyptáváš, Naruto ?"

„Protože je to nenormální."

„Co?"

„Daná situace, Sasuke. Chápeš, nikdy tomu tak nebylo. Najednou všechno tajíš před svým starým kámošem Narutem. Uznáš, to je nespravedlivé. Nenormální. Doboha, co je na té tvé pipce tak zvláštní?"

„Podívej, Naruto , jde-li o vážnou lásku..."

„Lásku?"

„Neříkej to tak, jako kdyby to bylo nějaké špinavé slovo."

„Ve tvém věku? Láska? Doboha, začínám mít o tebe vážné obavy, kamaráde můj."

„Obavy o co? O můj zdravý rozum?"

„O tvůj mládenecký stav. O tvou svobodu. O tvůj život!"

Chudák Naruto . Bral to tragicky.

„Bojíš se, že přijdeš o spolubydlícího, hm?"

„Starou belu, jeden mi ještě přibyl, vždyť ta tvá pipka je tu pečená vařená."

Oblékal jsem se na koncert, proto jsem musel tento dialog brzy skončit.

„Netrap se, Naruto. Budeme spolu bydlet v New Yorku. Každou noc jiné holky. Bude nám bohovsky."

„Neříkej mi, že se nemám trápit. To děvče si tě lapilo."

„Dávám si pozor," odpověděl jsem. „Jen klid."

Uvázal jsem si kravatu a zamířil jsem ke dveřím. Uzumakiho moje řeči jaksi nepřesvědčily.

„Ty, Sasuke!"

„Co?"

„Ale děláte to, ne?"

„Kristepane, Uzumaki!"

-----

Nešel jsem se Sakurou na ten koncert, šel jsem ji tam poslouchat. Bachova společnost dávala v Dunster House Pátý branderburský koncert a Sakura v něm hrála sólo na harfě. Pravda, slyšel jsem ji hrát už mnohokrát, ale nikdy ne s orchestrem ani na veřejnosti. Panebože, jak jsem byl na ni hrdý! Nevšiml jsem si, že by se byla mýlila.

„Ani se mi nechce věřit, že tak skvěle hraješ," řekl jsem jí po koncertě.

„To dokazuje, jak málo víš o hudbě, zlatíčko."

„Vím dost."

Stáli jsme na nádvoří Dunsteru . Bylo jedno z těch dubnových odpolední, když si člověk myslí, že jaro konečně přijde i do Cambridge. Nedaleko se procházeli její kolegové z hudební školy (včetně Sasoriho Akasunu, který házel na mě neviditelné bomby nenávisti), proto jsem s ní nemohl odborně polemizovat o stupnicích.

Přešli jsme přes Memorial Drive, že se projdeme podél řeky.

„Tak, abys věděl, Uchiho, řeknu ti to rovnou. Hraju dobře. Ale ne skvěle. Ba ani ne tak, jako ty hraješ hokej. Jen dobře. Jasně?"

Jak jsem se s ní mohl skřípit, když měla chuť shazovat se?

„V pořádku. Hraješ dobře. Já jen chci říct, že bys toho neměla nechat."

„Kdo říká, že toho hodlám nechat, propána? Budu přece studovat u Nadie Boulangerové, ne?"

O čem to, ksakru, mluví? Z toho, jak rychle se odmlčela, jsem vycítil, že o tom původně nechtěla mluvit.

„U koho?" zeptal jsem se.

„U Nadie Boulangerové. Slavné profesorky hudby v Paříži." Poslední dvě slova řekla velmi rychle.

„V Paříži?" zeptal jsem se pomalu.

„Bere jen málo žáků z Ameriky. Měla jsem štěstí. A dostala jsem i slušné stipendium."

„Sakuro – ty chceš jít do Paříže?"

„Nikdy jsem nebyla v Evropě. Už se nemůžu dočkat."

Chytil jsem ji za ramena. Možná jsem byl k ní trochu syrový, nevím.

„Poslyš – odkdy to víš?"

Poprvé v životě mi Sakura nemohla podívat přímo do očí.

„Sasuke, nebuď hloupý," řekla. „Musí to být."

„Co musí být?"

„Skončíme školu a půjdeme každý svou cestou. Ty půjdeš studovat právo..."

„Počkej – o čem to mluvíš?"

Konečně mi podívala do očí. Tvář měla velmi smutnou.

„Sasuke, ty jsi milionář a já jsem společenská nula."

Ještě vždy jsem ji držel za ramena.

„Doboha, a proto máme jít každý svou cestou? Teď jsme spolu a jsme šťastní."

„Sasuke, nebuď hloupý." Opakovala. „Harvard je jako koš svatého Mikuláše. Můžeš do něj nacpat plno všelijakých bláznivých hraček. Ale když je po svátcích, vytřesou tě a..." zaváhala. „A musíš se vrátit kam patříš."

„Chceš říct, že pojedeš péct koláče do Cranstonu v Rhode Island?"

Mluvilo ze mě zoufalství.

„Zákusky," řekla. „A neposmívej se mému otci."

„Tak mě neopouštěj, Sakuro. Prosím tě."

„A co mé stipendium? Co Paříž, kterou jsem v celém svém zasraném životě nikdy neviděla?"

„A co naše manželství?"

Ty slova jsem řekl já, ačkoli na zlomek vteřiny jsem si nebyl jistý, že opravdu vyšly z mých úst.

„Kdo kdy mluvil o manželství?"

„Já. Já o něm mluvím teď."

„Chceš si mě vzít?"

„Ano."

Naklonila hlavu, neusmála se, jen se zeptala: „Proč?"

Podíval jsem jí rovnou do očí.

„Proto." Odvětil jsem.

„Aha," řekla. „To je velmi dobrý důvod."

Pověsila se do mě (nechytila mě tentokrát jen za rukáv) a vykročili jsme podél řeky. Nebylo už o čem mluvit, opravdu.