Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

14

V červenci přišel dopis.

Odeslali jej z Cambridge do Dennis Port, takže zprávu jsem obdržel o den později. Běžel jsem za Sakurou, která dohlížela na děti při jakési hře s míčem a řekl jsem jako Humphrey Bogart v gangsterském filmu:

„Pojďme."

„Co?"

„Pojďme," zopakoval jsem tak autoritativně, že bez odporu šla za mnou k vodě.

„Co se děje, Sasuke? Mohl bys mi to, propána, vysvětlit?"

Energicky jsem kráčel dál k přístavišti .

„Vlez do člunu, Sakuro," rozkázal jsem a ukázal jsem na člun rukou, ve které jsem držel dopis. Ten Sakura ještě nezaregistrovala.

„Sasuke, mám na starosti děti," protestovala, ale poslušně nasedla do člunu.

----

„K čertu, Sasuke, vysvětlíš mi už konečně, co se děje?"

Byli jsme už asi dvě stě metrů od břehu.

„Musím ti něco říct," prohlásil jsem.

„Nemohl jsi mi to říct na suché zemi?" zakřičela.

„Nemohl, ksakru!" zakřičel jsem i já (nebyli jsme rozzlobení, ale foukal vítr, takže jsme museli křičet, abychom se slyšeli).

„Chtěl jsem být s tebou sám. Podívej, co mám."

Zamával jsem obálkou. Hned si všimla na ní hlavičku.

„Ty – Harvardská právnická fakulta! Vrazili tě?"

„Hádej dál, ty nenapravitelná optimistko!" zařval jsem.

„Jsi první v ročníku!" hádala.

Skoro jsem jí to styděl říct.

„Ne docela. Třetí."

„Ach," řekla. „Jen třetí?"

„Poslyš – dělám přece ten sprostý časopis!" zakřičel jsem.

Ona jen seděla s naprosto bezvýraznou tváří.

„Kristepane, Sakuro," zasténal jsem. „Řekni už něco!"

„Neřeknu, dokud neuvidím číslo jedna a dvě." Odvrkla.

Podíval jsem se na ni, jestli jí neuvidím na tváři úsměv, protože jsem věděl, že ho potlačuje.

„No tak, Sakuro!" prosil jsem.

„Odcházím. Sbohem!" řekla a vzápětí skočila do vody. Skočil jsem hned za ní a v následující chvíli jsme se už oba drželi boku člunu a hihňali se.

„Poslyš," vyslovil jsem jeden ze svých nejvtipnějších postřehů. „skočila jsi kvůli mně přes palubu."

„Jen se tak nenafukuj," odpověděla. „Třetí je vždy jen třetí."

„Poslyš, ty protivná holko," řekl jsem.

„No co, ty darebáku?" odpověděla.

„Dlužím ti strašně hodně." Řekl jsem upřímně.

„To není pravda, ty darebáku, to není pravda," odpověděla.

„Že to není pravda?" zeptal jsem se trochu překvapeně.

„Dlužíš mi všechno," řekla.

Ten večer jsme prohýřili třiadvacet dolarů v elegantní restauraci v Yarmotithu, kde jsme si dali na večeři mořského vlka. Sakura nástojila na tom, že svůj konečný úsudek řekne až tehdy, když si ohlédne oba pány, kteří mě – jak se vyjádřila – „porazili".

--------

Zní to hloupě, ale byl jsem do ní tak zamilovaný, že hned po návratu do Cambridge jsem se pustil zjišťovat, kdo jsou ti dva přede mnou. S úlevou jsem se dozvěděl, že první, Erwin Blasband, je takový knihomol v brýlích, nesportovec a vůbec ne její typ, a že číslo dvě je Bella Landauová, tedy žena. To bylo výborné, zejména proto, že Bella Landautová byla potvorsky hezká holka, (takové už právničky bývají), takže jsem mohl Sakuru trošku protáhnout „detaily" o tom, co se odehrává za pozdních nočních hodin v Gannet House, v redakci časopisu Law Review. A panebože, byly to opravdu pozdní noční hodiny. Často jsem se vracel domů ve dvě, ve tři v noci. Měl jsem toho opravdu dost: šest přednášek, plus redaktorská práce v Law Review, plus fakt, že jsem do jednoho čísla sám napsal studii („Právní pomoc městské chudobě. Studie bostonského obvodu Roxbury " od Sasukeho Uchihu IV., HLR, březen, 1966 861-908).

„Dobrý článek. Opravdu dobrý článek."

To bylo všechno, co do omrzení opakoval Joel Fleishmann, hlavní redaktor. Abych byl upřímný, očekával jsem trochu nadšenější ohlas od člověka, který měl příští rok pracovat u slavného soudce Douglase, ale nic víc neřekl, když si prohlížel rukopis studie. Kristepane, vždyť mi Sakura řekla, že je to „ostře, inteligentně a opravdu skvěle napsané". Čeho si toho Fleishman nevšiml?

„Fleishman řekl, že je to dobrý článek, Sakuro."

„Ježíšmarjá, to jsem čekala tak dlouho do noci, jen abych slyšela tohle?" zvolala. „Neřekl nic o tvém výzkumu, o tvém stylu, a vůbec?"

„Ne, Sakuro. Řekl jen, že je to dobré."

„Tak co jsi tam dělal tak dlouho?"

Mrkl jsem na ni.

„Musel jsem něco předělat s Bellou Landauvovou," řekl jsem.

„Tak?"

Neuměl jsem si její tón dešifrovat.

„Žárliš?" zeptal jsem se přímo.

„Ne, mám mnohem krásnější nohy," řekla.

„Umíš sestavit soudní spis?"

„Umí udělat zapékané makarony?"

„Ano," odpověděl jsem. „Právě dnes nám je donesla ochutnat do redakce. Každý říkal, že jsou tak dobré jako tvé nohy."

Sakura přikývla. „To si myslím!"

„Co na to řekneš?" zeptal jsem se.

„Platí Bella Landauová za tebe nájemné?" odsekla.

„Kčertu," zamumlal jsem. „proč neumím přestat, když vyhrávám?"

„Proto, zlatíčko," řekla moje milující manželka. „protože nikdy nevyhráváš."