Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

7

Ipswich, Massachusetts, asi čtyřicet minut od mostu Mystic River, podle počasí a podle toho, jak řídíte. Tentokrát jsem tu cestu ušel za devětadvacet minut. Jistý ctihodný bostonský bankéř tvrdí, že to lze udělat za ještě kratší dobu, ale když je řeč o méně než třiceti minutách od mostu po Uchihovic, těžko odlišit skutečnost od fantazie. Já náhodou pokládám devětadvacet minut za absolutní hranici. Člověk přece nemůže ignorovat dopravní signály na Route 1, je tak?

„Ženeš se jako šílenec," řekla Sakura.

„Tohle je Boston," odpověděl jsem. „Tady se žene každý jako šílenec." Právě nás zastavilo červené světlo na Route 1.

„Zabijeme se dříve, než nás tvoji rodiče stihnou zavraždit."

„Poslyš, Sakuro, moji rodiče jsou velmi fajn."

Světlo se změnilo. O necelých deset vteřin si to moje emgéčka švihala skoro stovkou.

„I Starý lotr?" zeptala se.

„Kdo?"

„Fugaku Uchiha III."

„Ó, to je milý člověk. Bude se ti líbit."

„Jak to víš?"

„Protože se líbí každému." Řekl jsem.

Proč jsem ji vlastně k nim vezl? Potřeboval jsem požehnání Muže s kamennou tváří nebo co? Částečně proto, že to sama chtěla („Tak se to dělá, Sasuke"), a částečně z té jednoduché příčiny, že Fugaku Uchiha III. byl můj bankéř v nejprozaičtějším slova smyslu: platil za mě školné.

A kdy jsme tam měli jít, ne-li v neděli na oběd? Tak se přece patří, no ne? V neděli, kdy houfy všivavých motoristů ucpaly Route 1 a pletly se mi do cesty. Odbočil jsem z autostrády na Groton Street, boční cestu, jejíž zatáčky jsem řezal největší rychlostí už od třináctého roku.

„Nejsou zde žádné domy," řekla Sakura. „jen stromy."

„Domy jsou za stromy."

Když jedete po Groton Street, musíte dávat velký pozor, abyste neminuli odbočku k našemu domu. Sám jsem ji ten den minul. Zabrzdil jsem až o tři sta metrů dál.

„Kde jsme?" zeptala se Sakura.

„Minuli jsme to," zamumlal jsem mezi hnusnými nadávkami.

Je něco symbolického na faktu, že jsem se vzdálil o tři sta metrů od vchodu do našeho domu? Ale vedl jsem auto pomalu, jakmile jsme se ocitli na Uchihovské půdě. Od Groton Street k vlastnímu Dover House je to téměř kilometr. Cestou procházíte vedle jiných..., no, budov. Myslím, že poprvé udělají na člověka značný dojem.

„Kristovy nožičky!" zvolala Sakura.

„Co se stalo, Sakuro?"

„Zabrzdi, Sasuke. Vážně. Zastav vůz."

Zastavil jsem vůz. Byla naplašená.

„Ty, nemyslela jsem, že to bude takové."

„Jaké?"

„Takové nóbl. Vsadím se, že tady máte ještě otroky."

Chtěl jsem natáhnout ruku a dotknout se jí, ale dlaně jsem měl vlhké (neobvyklý stav), a proto jsem jí poskytl jen slovní povzbuzení.

„Prosím tě, Sakuro. Vždyť to bude hračka."

„Jo, ale proč se mi najednou žádá, abych se jmenovala Abigail Adamsová nebo Wendy WASPOVÁ?"