Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

8

„Sakuro, vždyť se nejde stát státním tajemníkem!"

Chválabohu, konečně jsme se vraceli do Cambridge.

„Ale stejně si mohl projevit více nadšení, Sasuke."

„Pobahopřál jsem mu."

„To bylo od tebe náramně velkodušné."

„Co jsi čekala, proboha?"

„Kristepane." Odpověděla. „Je mi z toho všeho špatně."

„Tak jsme na tom stejně," doložil jsem.

Vezli jsme se dlouho beze slova. Ale cosi nebylo v pořádku.

„Z čeho ti je špatně, Sakuro?" zeptal jsem se po dlouhé chvíli.

„Z toho, jak nemožně se chováš k otci."

„A on se nechová nemožně ke mně?"

Rozlil jsem si s ní ocet, či spíše omáčku ke špagetám, abych použil vhodnější přirovnání. Sakura začala totiž rozhořčeně bránit otcovskou lásku. Naservírovala mi celý ten jejich italsko-středozemní komplex. A vyčítala mi, jak jsem byl neuctivý.

„Jen ho schválně štveš a štveš a štveš," řekla.

„To si oplácíme, Sakuro. Nebo sis toho nevšimla?"

„Tuším by ses nezastavil před ničím, jen abys dopálil starého pána."

„Fugakua Uchihu III. nelze dopálit."

„Snad jen kdyby ses oženil se Sakurou Haruno."

Zachoval jsem chladnokrevnost, dokud jsem nezaparkoval před restaurací s rybími specialitami. Pak jsem se obrátil k Sakuře zuřivý jako pes.

„Takže tohle si myslíš!" vybuchl jsem.

„Myslím si, že i o to tady jde," odpověděla mi velmi klidně.

„Sakuro, nevěříš, že tě miluji?" zakřičel jsem.

„Věřím," řekla stále klidně. „ale jakýmsi evoknutým způsobem miluješ i můj nízký sociální původ."

Nezmohl jsem se na jinou odpověď než na „ne". Zopakoval jsem to ještě několikrát a pokaždé jiným tónem. Ale strašně mě to vykolejilo a dokonce jsem připouštěl možnost, že v jejím šíleném nápadu může být zrnko pravdy.

Ale ani ona nebyla na tom mnohem lépe.

„Já tě neodsuzuji, Sasuke. Jen si myslím, že i to je v tom. Vím, že ani já tě nemiluji jen pro tebe samého. Miluji tě i pro tvé jméno. A pro číslici na konci tvého jména."

Odvrátila pohled a já čekal, že se rozpláče. Ale nerozplakala se; dokončila svou myšlenku: „To nakonec patří k tobě."

Chvíli jsem mlčky seděl a pozoroval blikající neonový nápis „Mořské ryby, ústřice". Miloval jsem u Sakury schopnost vidět do mě, chápat věci, které jsem nikdy nepotřeboval vyjádřit slovy. I tentokrát se trefila do černého. Ale mohl jsem snést představu, že nejsem dokonalý? Kriste, a ona už pochopila mou nedokonalost, i svou vlastní! Kriste, říkal jsem si, jak jsem já nanic hodný tvor! Nevěděl jsem, co, k čertu, mám říct.

„Nechceš mořskou rybu nebo ústřice, Sakuro?"

„Nechceš jednu do nosu, zlatíčko?"

„Chci," řekl jsem.

Zaťala pěst a přitiskla mi ji jemně na tváře. Políbil jsem jí ji, ale když jsem se natáhl, že ji obejmu, odtiskla mi ruce a vyštěkla na mě jako dívka z gangsterské bandy: „Chyť volant, zlato! Šlápni na plyn a válej tu káru na plné obrátky!"

To jsem také udělal. To jsem také udělal.

------

Můj táta měl nejčastější komentáře k tomu, co pokládal za nadměrnou rychlost. Chvat. Přenáhlenost. Zapomněl jsem, co přesně řekl, ale vím, že text jeho kázání při obědě v Harvardském klubu se především týkal toho, že všechno dělám příliš rychle. Naštimoval se na to poznámkou, že bych neměl tak házet jídlo do sebe. Zdvořile jsem odpověděl, že jsem už dospělý muž a že by už neměl kritizovat –ani komentovat – mé chování. Poznamenal, že i významní politici a státníci potřebují čas od času konstruktivní kritiku. Považoval jsem to za ne zrovna jemnou narážku na časy, kdy za Roosveltovy vlády dělal ve Washingtonu kancelářského poskoka. Ale nemínil jsem mu dopřát, aby si zavzpomínal na nebohého F.D.R. či na svou roli v reformě bankovnictví Spojených států. Proto jsem raději čišel.

Obědvali jsme, jak jsem již řekl, v bostonském Harvardském klubu. (Já přirychle, pokud akceptuji názor mého otce.) To znamená, že nás obklopovali jeho lidé. Spolužáci, klienti, obdivovatelé a podobně. Schválně to tak narafičil, na to dám krk. Když se člověk zaposlouchal, mohl zachytit, jak si šuškají: „Tam je Sasuke Uchiha ." Nebo: „To je Uchiha, velký sportovec."

Bylo to další kolo ze série našich takzvaných rozhovorů. Jenže tentokrát byl náš rozhovor až nápadně obecný.

„Tati, neřekl jsi ani slovíčko o Sakuře."

„Co mám říct? Postavil jsi nás před hotovou věc, ne?"

„Ale co si o tom myslíš, tati?"

„Myslím si, že Sakura je obdivuhodná. A když se dívka z takové rodiny dostane až na Raddliffovo kolegium..."

Těmito pseudolichotivými řečičkami se chtěl vyhnout přímé odpovědi.

„Mluv k věci, tati!"

„Ta věc se vůbec netýká oné mladé dámy," řekl. „Týká se tebe."

„Tak?" řekl jsem.

„Tvé vzpoury." Doložil. „Bouříš se, můj synu."

„Tati, nechápu, proč by ženba s krásnou a vzdělanou dívkou z Radcliffky měla být vzpourou. Není přece nějaká bláznivá hippie ..."

„Ona není ledacos."

Aha, už jsme doma. Známá zastrašovací taktika.

„Co tě na ní nejvíc dráždí, tati – že je katolička nebo že je chudá?"

Odpověděl šeptem, lehce nachýlený ke mně.

„Co tě na ní nejvíc přitahuje?"

Měl jsem sto chutí vstát a odejít. Řekl jsem mu to.

„Zůstaň a mluv jako muž." Vyzval mě.

Na rozdíl od čeho? Chlapce? Holky? Poseru? Ale zůstal jsem.

Starý lotr pociťoval obrovské zadostiučinění, že jsem zůstal sedět. Bylo mi jasné, že to hodnotí jako další z mnoha vítězství nade mnou.

„Pouze tě chci poprosit, abys nějaký čas počkal," řekl Fugaku Uchiha III.

„Urči ten čas přesněji, prosím tě."

„Nejprve dostuduj právo. Pokud je vaše láska trvalá, vydrží zkoušku času."

„Je trvalá, ale k čemu sakra ji mám podrobovat jakési zatěžkávací zkoušce?"

Řekl jsem mu to, myslím, jasně. Vzepřel jsem se mu. Jeho opatrnosti. Jeho snaze ovládat a spravovat můj život.

„Sasuke," vyrazil do nového kola. „Ještě nejsi dospělý..."

„Nejsem dospělý?" začínaly mi téct nervy, šmánkote!

„Není ti ještě jednadvacet. Právně nejsi ještě dospělý."

„Kašlu na ty vaše právní finesy, k čertu!"

Možná někteří hosté u sousedních stolků slyšeli tuto poznámku. Uchiha III – zřejmě ve snaze vyvážit mé hlučné chování – vyslovil následující slova ostrým šeptem: „Pokud se s ní teď oženíš, víc tě neznám."

Pokud ho někdo slyšel, mohl se uchechtat.

„Tati, ty mě neznáš tak jako tak."

Odešel jsem z jeho života a začal jsem žít vlastním životem.