Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

4

„Sakura telefonuje dole."

Tuto informaci mi dala dívka v internátní telefonní centrále, ačkoli jsem se nepředstavil, ani nevysvětlil, proč jsem ten pondělní večer přišel do Briggs Hall. Rychle jsem si vypočítal, že to znamená body v můj prospěch. Dívka, která mě oslovila, zřejmě četla Crimson a věděla, kdo jsem. Fajn, to se mi už stalo mnohokrát. Důležitější však bylo, že jí Sakura řekla o našem rande.

„Díky," řekl jsem. „Počkám tady."

„Škoda, že to tak dopadlo s tím Kabutem. V Crimsonu píší, že se na vás vrhli čtyři hráči."

„Ano. A mě vyloučili. Na pět minut."

„No tohle!"

Rozdíl mezi přítelem a fanouškem je, že s tím druhým si po chvíli už nemáte co říct.

„Sakura ještě telefonuje?"

Zjistila to v centrále a odpověděla: „Ano."

S kým to Sakura asi telefonuje, že jí ten člověk stojí za to, aby mu věnovala čas rezervovaný mně? Nějaký zelenáč z těch jejích muzikantských kruhů? Nebylo mi neznámé, že Sasori Akasuna, posluchač ze čtvrtého ročníku v Adams House a dirigent orchestru Bachovy společnosti si namýšlel, že má výsadní právo na Sakuřinu pozornost. Ne na tělo; pochybuji, jestli ta padavka dokáže i jinak, než mávat tou svou hůlkou. V každém případě skončím s tímto kradením mého času.

„Kde je telefonní budka?"

„Za rohem." Ukázala mi přesný směr.

Šinul jsem se pomalu k budce. Už z dálky jsem viděl, jak Sakura telefonuje. Dveře budky nechala otevřené. Šel jsem spěšně, ležérně, doufal jsem, že mě zahlédne, mé obvazy, zranění, všechno dohromady, a že ji to pohne, aby praštila sluchátkem a vrhla se mi do náruče. Když jsem se přiblížil, zaslechl jsem útržky rozhovoru.

„Jo. No jasně! Absolutně. Och, i já, Kizashi. I já tě miluji, Kizashi ."

Zastal jsem. S kým si to povídá? To nebyl Sasori - ten se nejmenoval Kizashi. Už dávno jsem si sehnal jeho nacionálie v seznamu posluchačů: Sasori Akasuna, 70 kilogramů, Riverside Drive, New York. Hudební a umělecká škola. Podle fotografie to byl senzibilní, inteligentní typ, asi o pětadvacet kilo lehčí než já. Ale proč mě trápí Akasuna? Oba nás Sakura Haruno elegantně odpálila kvůli chlapíkovi, kterému v tuto chvíli (a ještě jak bezočivě!) vycucává polibky do telefonu!

Byl jsem pryč jen osmačtyřicet hodin a už mi jakýsi gauner jménem Kizashi vlezl se Sakurou do postele (určitě!).

„Ano, Kizashi, i já tě miluji. Čau."

Když pověsila sluchátko a zahlédla mě, ani se nezačervenala, jen se usmála a poslala mi rukou polibek. Jak mohla být tak falešná?

Zlehka mě cmukla na pravé tváře.

„No, ty vypadáš!"

„Jsem zraněný, Sakuro."

„Ten druhý vypadá hůř?

„Jo. Mnohem hůř. Vždy se postarám, aby ten druhý vypadal hůř."

Vyslovil jsem to co nejzlověstnějším tónem, jako bych naznačoval, že zmlátím každého soka, co se mi opováží vlézt se Sakurou do postele, když jí na chvíli sjedu z oči a zřejmě i z mysli. Chytila mě za rukáv a vykročili jsme ke dveřím.

„Dobrou noc, Sakuro," zavolala dívka z centrály.

„Dobrou noc, TenTen ," odpověděla Sakura.

Když jsme vyšli ven a chystali se nasednout do mé emgéčky, nabral jsem si do plic večerního ozonu a co nejlhostejněji jsem se zeptal: „Poslyš, Saky ..."