Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

5

Chtěl bych říci několik slov o našem fyzickém vztahu.

Nepochopitelně dlouho neexistoval. Chci říct, neexistovalo nic vážnějšího kromě několika již zmíněných polibků (z nichž si všechny pamatuji do nejmenšího detailu). Nepostupoval jsem v tomto případě běžně, neboť jsem povahou spíše impulzivní, netrpělivý a jednám rychle. Kdybyste řekli kterémukoli z tuctu dívek v Tower Court, Wellesley, že Sasuke Uchiha IV. měl tři týdny každý den rande s mladou dámou a nevyspal se s ní, určitě by se jen zasmáli a vážně by zapochybovali o ženskosti dotyčné mladé dámy. Ale skutečnost byla ovšem zcela jiná.

Nevěděl jsem, co dělat.

Nechápejte mě špatně, ani to neberte příliš doslova. Ovládal jsem všechny grify. Jen jsem si neuměl představit, jak je uplatním. Sakura byla tak chytrá, že jsem se bál, jestli se mi nevysměje za to, co jsem tradičně považoval za dvorně romantický (a neodolatelný) styl Sasukeho Uchihu IV. Bál jsem se, že mě odmítne, přesně tak. A zároveň jsem se bál, že mě neodmítne, ale z jiných důvodů. Je to trochu popletené, ale chci tím říct, že k Sakuře jsem cítil cosi zcela jiného než k holkám před ní, a nevěděl jsem, co dělat, ba ani koho se na to zeptat. („Měl ses zeptat mě," řekla mi později.) Jen jsem nevěděl, že cítím, to, co cítím. K ní. K ní celé.

„Vyletíš ze zkoušky, Sasuke."

Seděli jsme v mém pokoji jednou v neděli odpoledne a učili jsme se.

„Sasuke, vyletíš ze zkoušky, budeš-li jen tak sedět a dívat se na mě, jak se učím."

„Nedívám se na tebe, jak se učíš. Sám se učím."

„Houby. Díváš se mi na nohy."

„Jen občas. Po každé kapitole."

„Ta kniha má asi velmi krátké kapitoly."

„Poslyš, ty namyšlená žábo, nejsi zas až tak úžasná."

„Vím. Ale můžu za to, když si to ty myslíš?"

Odhodil jsem knihu a přešel jsem pokojem k její židli.

„Sakuro, pro boha živého, jak můžu číst Johna Stuarta Milla, když se mi každou vteřinu strašně žádá pomilovat se s tebou?"

Vytáhla obočí a zamračila se.

„Ach, Sasuke, opravdu?"

Poklekl jsem u její židle. Zahleděla se znovu do knihy.

„Sakuro..."

Pomalu zavřela knihu, odložila ji, pak mě chytla kolem krku.

„Sasuke — jestli chceš."

Stalo se to hned. Všechno.

—-----

Náš první tělesný styk se diametrálně lišil od našeho prvního slovního styku. Všechno bylo tak nespěšné, měkké, jemné. Nikdy bych si nebyl pomyslel, že tohle je pravá Sakura – žensky měkká, s tak lehkým a něžným dotekem. Ale co mě opravdu šokovalo, bylo mé vlastní chování. Byl to pravý Sasuke Uchiha IV.?

Jak už jsem řekl, nikdy jsem Sakuru neviděl ani ve svetru rozepjatém na jednu knoflík. Trochu mě překvapilo, když jsem zjistil, že na krku nosí malinký zlatý křížek. Na takovém řetízku, co se nedá rozepnout. To znamená, že křížek měla i při našem milování. V jistou chvíli odpočinku v to krásné odpoledne, ve chvíli, kdy záleží na všem a na ničem, dotkl jsem se toho maličkého křížku a zeptal jsem se, co by její zpovědník řekl na to, že jsme spolu v posteli, a vůbec. Odpověděla, že nemá žádného zpovědníka.

„Nejsi hodná katolická holka?" zeptal jsem se.

„Holka jsem." řekla. „I hodná."

Podívala se na mě, jestli jí to potvrdím, a já jsem se usmál. I ona se usmála.

„Chybí jen to 'katolická'."

Nato jsem se jí zeptal, proč nosí ten křížek na zaletovaném řetízku. Vysvětlila mi, že patřil matce; nosila ho ze sentimentálních, ne náboženských důvodů. Rozhovor se zvrtl na nás dva.

„Ty, Sasuke, už jsem ti řekla, že tě miluji?" zeptala se.

„Ne, Sakuro."

„Proč ses mě na to nezeptal?"

„Bál jsem se, jestli to chceš vědět."

„Zeptej se mě teď."

„Miluješ mě, Sakuro?"

Podívala se na mě, a když odpověděla, nezdálo se, že uhýbá: „Hádej."

„Ano. Myslím. Možná."

Políbil jsem ji na hrdlo.

„Sasuke!"

„No?"

„Ne jen, že tě miluji..."

„Panebože, co zas?"

„Moc tě miluji, Sasuke."