Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

16

ZMĚNA ADRESY

OD 1. Července 1967

PAN SASUKE UCHIHA IV. S MANŽELKOU

263 VÝCHODNÍ, 63. ULICE

NEW YORK, NY 10021

„Zní to tak zbohatlicky," vzdychala Sakura.

„Vždyť jsme zbohatlíci," tvrdil jsem.

Můj překypující pocit vítězoslávy znásobovala skutečnost, že jen měsíční splátky za můj vůz téměř dosahovaly výše nájemného za celý náš byt v Cambridge! K Jonasovi a Marshovi jsem měl deset minut pohodlné chůze (či slušné chůze – dával jsem přednost té druhé). A stejně daleko bylo do elegantních obchodů, například k Nonwitovi a podobně. Nastrojil jsem na tom, aby se moje manželka ihned začala chovat jako rozmazlená panička, aby si všude otevřela účet a začala utrácet.

„Proč, Sasuke?"

„Protože chci, sakra, abys mě využívala!"

Vstoupil jsem do newyorského Harvardského klubu, jak mi navrhl Naruto Uzumaki 664, který se právě vrátil do civilního života z Vietnamu, kde si trochu zastřílel na Vietnamce.") Hrávali jsme s Narutem squash třikrát týdně a v duchu jsem si umínil, že za tři roky se musím stát mistrem klubu. Ať už proto, že jsem se znovu zjevil v harvardských kruzích, nebo proto, že se už rozhýřilo, jakých úspěchů jsem dosáhl na právnické fakultě (svým platem jsem se nechválil, čestné slovo), dost na tom, moji „přátelé" mě znovu našli . Přestěhovali jsme se uprostřed léta (musel jsem dřít na newyorskou advokátní zkoušku) a první pozvání byla na víkendy.

„Vykašli se na ně, Sasuke. Nechci se dva dny otravovat s bandou nafoukaných tupců."

„Dobře, Sakuro, ale co jim mám říct?"

„Řekni jim, že jsem ve druhém stavu, Sasuke."

„A jsi?" zeptal jsem se.

„Ne, ale jestli zůstaneme tento víkend doma, možná budu."

----

Už jsme také vybrali jméno. Vlastně já jsem ho vybral a Sakuru jsem tak dlouho přesvědčoval, až souhlasila.

„Hele, nebudeš se smát?" zeptal jsem se jí, když jsme se poprvé dotkli této otázky. Byla zrovna v kuchyni (ultramoderní žlutý zázrak, kde byl dokonce i automatický umývač nádobí).

„Co je?" zeptala se a dále krájela rajčata.

„Začíná se mi zamlouvat jméno Itachi." Řekl jsem.

„Myslíš to vážně?" zeptala se.

„Jasně. Opravdu se mi líbí."

„Dal bys našemu dítěti jméno Itachi?" zeptala se znovu.

„Dal. Proč ne? Fakt, Sakuro, to je jméno pro supersportovce."

„Itachi Uchiha," zkoušela, jak to zní.

„Páni, to bude sportovec!" řekl jsem a přesvědčoval jsem sám sebe každým slovem, které jsem řekl. „Itachi Uchiha, vynikající harvardský hokejista."

„Ano, ale co když náhodou – čirou náhodou – nebude mít na to vlohy?"

„Nesmysl, Sakuro, geny jsou v nejlepším pořádku. Fakt." Říkal jsem to upřímně. Často jsem snil o Itachim, když jsem si ráno důstojně vykračoval do práce.

Vrátil jsem se k tomuto tématu při večeři. Koupili jsme krásný dánský porcelán.

„Itachi bude senzačním hokejistou," řekl jsem Sakuře. „A bude-li mít ruce po tobě, můžeme ho dát do obrany."

Jen se na mě šklebila, zřejmě vymýšlela nějaké zlomyslné poznámky, aby rozbila mé idylické představy. Ale nic shazujícího jí nepřicházelo na mysl, a tak jen pokrájela koláč a dala mi kus na talíř. A dál poslouchala, jak fantazíruji.

„Představ si, Sakuro," pokračoval jsem s plnými ústy. „sto dvacet kilo kostí a svalů."

„Sto dvacet kilo?" řekla. „Naše geny mu nijak nezaručují sto dvacet kilo, Sasuke."

„Vykrmíme ho, Sakuro. Bude dostávat stravu podle nejmodernějších vědeckých metod správné výživy."

„Neříkej! A co když nebude chtít jíst, Sasuke?"

„Bude jíst!" řekl jsem. „Bude jíst, jinak mu rozbiju tlamu."

Tady mi Sakura podívala rovnou do očí a usmála se.

„To sotva, bude-li vážit sto dvacet kilo."

„Aha," na okamžik mě to zarazilo, ale hned jsem se vynalezl. „Jenže nebude mít sto dvacet kilo hned!"

„To je pravda," připustila Sakura a varovně mi zašermovala lžičkou před nosem. „Ale když je bude mít, zlatíčko, tak utíkej!" A smála se jako splašená.

Je to opravdu směšné, ale než se smála, v duchu jsem viděl stodvacetikilové dítě v plenkách, jak mě honí po Central Parku a řve: „Budeš hodný k mé matce, ty lotře?" Panebože, snad jen Sakura nepřipustí, aby mě Itachi zabil!