Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

20

Je nemožné dostat se autem z Východní šedesáté třetí ulice na Manhattanu do Bostonu ve státě Massachusetts za méně než tři hodiny dvacet minut. Věřte mi, důkladně jsem si vyzkoušel rychlostní limity na té silnici a vím na beton, že žádné auto, cizí či naše, ani kdyby hned seděl za volantem někdo jako Graham Hill, nepřekonalo by tu vzdálenost rychleji. Na massachusetském Turnpike jsem hnal svou emgéčku sto sedmdesátkou.

Mám holicí strojek na baterky a můžete mi věřit, že jsem se v autě pečlivě oholil, i si převlékl košili, až potom jsem vstoupil do posvátných úředních místností na State Street. Bylo teprve osm hodin ráno, ale už tam několik ctihodných bostonských újků čekalo na audienci u Fugakua Uchihu IV. Jeho sekretářka – která mě znala – ani okem nemihla, když ohlašovala mé jméno do domácího telefonu.

Můj otec neřekl: „Uveďte ho."

Namísto toho se otevřely dveře a zjevil se on sám osobně. Řekl: „Sasuke."

Nejnovější jsem si dost všímal, jak kdo vypadá, všiml jsem si tedy i otce: zdálo se mi, že je trochu bledý, a že vlasy mu za ta léta ošedively (a možná i zřídly).

„Pojď dál, synu," řekl. Neuměl jsem dešifrovat jeho tón. Jen jsem vykročil k jeho pracovně.

Sedl jsem si do „křesla pro klienty".

Podívali jsme se na sebe, potom nám oči zabloudily na jiné předměty v místnosti. Já jsem se zahleděl na předměty, co ležely na jeho stole: nůžky v koženém pouzdře, nůž na rozřezávání listů s koženou rukojetí, matčina fotografie před mnoha let. Moje fotografie (absolventská z Exeteru).

„Jak se máš, můj synu?" zeptal se.

„Dobře, tati," odpověděl jsem.

„A Sakura?" zeptal se.

Nechtělo se mi lhát, proto jsem se otázce vyhnul – to tedy byla otázka! - a rovnou jsem mu vysypal důvod své nečekané návštěvy.

„Tati, potřebuji si od tebe půjčit pět tisíc dolarů. Jedná se o vážnou věc."

Podíval se na mě. A tuším trochu kývl hlavou.

„No?" řekl.

„Prosím?" zeptal jsem se.

„Smím vědět, k čemu?"

„Nemohu ti to říct, tati. Nevyptávej se a půjč mi ty prachy. Prosím tě."

Cítil jsem - pokud člověk vůbec může u Fugakuovi Uchihovi IV. něco cítit - že mi chce dát ty peníze. Zároveň jsem cítil, že mi nehodlá čistit žaludek. Ale chtěl se mnou... popovídat.

„Nedostáváš plat u Jonase a Marshe ?" zeptal se.

„Ale ano, tati."

Byl jsem v pokušení říct mu, kolik mi platí, jen aby věděl, že v tom držím ročníkový rekord, ale pak jsem si pomyslel, že pokud ví, kde pracuji, pravděpodobně ví i to, jaký mám plat.

„A ona neučí?" zeptal se.

Tedy neví všechno.

„Nenazývej ji ‚ona'." Řekl jsem.

„Sakura neučí?" zeptal se zdvořile.

„Ji laskavě z toho vynech, tati. Toto je moje osobní věc. Velmi důležitá osobní věc."

„Dostal jsi nějakou dívku do maléru?" zeptal se, ale neznělo to jako výtka.

„Ano," řekl jsem. „ano, tati. To je ono. Dej mi ty prachy. Prosím tě."

Myslím, že mi vůbec nevěřil. A myslím, že se ani nechtěl dozvědět pravý důvod. Jak už jsem řekl, vyptával se, jen abychom si mohli... popovídat.

Sáhl do zásuvky psacího stolu a vytáhl šekovou knížku, vázanou ve stejné kordovánové kůži jako rukojeť nože na rozřezávání listů a pouzdro na nůžky. Pomalu ji otevřel. Ne aby mě potrápil, nemyslím, prostě aby získal čas. Aby si stačil promyslet slova, co mi ještě řekne. Slova, co mě nezraní.

Vypsal šek, vytrhl ho z knížky a podal mi ho. Možná jsem se o zlomek vteřiny zpozdil, neuvědomil jsem si hned, že bych měl natáhnout ruku, abych se dotkl jeho ruky. Zastyděl se (myslím), spustil ruku a položil šek na kraj stolu. Potom na mě podíval a kývl hlavou. Jakoby chtěl říci: „Tak vidíš, můj synu." Ale neřekl nic, jen kývl hlavou.

Přiznám se, nechtělo se mi odejít. Byl bych mu rád řekl něco neutrálního, ale ani mně nic nepřicházelo na mysl. A nemohli jsme jen tak sedět naproti sobě. Oběma se nám žádalo mluvit, a přitom jsme ani nebyli schopni podívat si rovnou do očí.

Nahnul jsem se a vzal jsem šek. Ano, pět tisíc dolarů, podepsaný Fukagu Uchiha IV. Šek byl již suchý. Pečlivě jsem ho složil a vcpal do kapsy na košili, pak jsem vstal a pomalu se vzal ke dveřím. Měl jsem mu alespoň říct něco v tom smyslu, že vím, jak pro mě tvrdnou venku v předpokoji velmi důležití bostonští hodnostáři (možná i washingtonští), a že kdybychom si měli navzájem co říct, mohl bych se normálně utábořit ve tvé pracovně, táta, a ty bys odvolal všechny polední schůzky... a tak dále.

Otevřel jsem dveře a postál jsem s rukou na kličce, pak jsem posbíral veškerou odvahu, podíval jsem se na něj a vyhrkl jsem: „Děkuji, tati."