Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

21

Role informovat Kizashiho Haruno připadla mně. Komu jinému? Nerozsypal se, jak jsem se obával, jen klidně zamkl dům v Cranstonu a přišel bydlet k nám. Oba jsme měli vlastní idiosynkratické způsoby k překonávání žalu. Kizashi uklízel byt. Umýval, drhl, leštil. Nechápu dobře jeho myšlenkové pochody, ale, panebože, ať pracuje, pokud mu to pomáhá.

Snad ještě doufá, že se Sakura vrátí domů?

Amen doufá. Chudák chlap. Proto uklízí. Jednoduše se nechce smířit se skutečností. Pravda, mně by se s tím nepřiznal, ale já vím, na co myslí.

Protože i já na to myslím.

Jakmile jsem zavezl Sakuru do nemocnice, zatelefonoval jsem starému Jonasovi a vysvětlil jsem mu, proč nemůžu chodit do práce. Předstíral jsem, že musím rychle skončit rozhovor, protože jsem věděl, že ho to zronilo a že mi chce říci něco, co možná ani neumí vyjádřit. Od té doby se mé dny dělily na návštěvní hodiny v nemocnici a na všechno ostatní. A to všechno ostatní se ovšem rovnalo nule. Jedl jsem bez chuti, pozoroval jsem Kizashiho, jak uklízí byt (znovu!), a nespal jsem ani po pilulkách, které mi předepsal Ackerman.

Jednou jsem zaslechl, jak si Kizashi mumlí: „Už to nesnesu." Byl ve vedlejší místnosti a myl nádobí po večeři (ručně). Neodpověděl jsem mu, ale pomyslel jsem si, já to snesu. Ať už kdokoli Tamnahoře režíruje toto představení, mnohovážená Nejvyšší bytost, prosím vás, prodlužte to, já to vydržím ad infinitum. Protože Sakura je Sakura.

Ten večer mě vyhodila z pokoje. Chtěla si povídat se svým otcem jako „chlap s chlapem".

„Na této schůzce mohou být přítomni pouze Američané italského původu," řekla a tvář měla bílou jako polštáře, na kterých ležela. „Tak vypadni, Uchiho."

„Dobře," řekl jsem.

„Ale nechoď moc daleko," řekla, když jsem došel ke dveřím.

Šel jsem do salonku. Zanedlouho se zjevil Kizashi.

„Řekla, že máš zvednout zadek a jít k ní," zašeptal hluše, jako by byl uvnitř celý dutý. „Jdu koupit nějaké cigarety."

„Zavři ty sprosté dveře," rozkázala mi, když jsem vstoupil do pokoje. Poslechl jsem, tiše jsem zavřel dveře, a jak jsem se vracel k její posteli, všiml jsem si jí lépe. Viděl jsem ji totiž celou. S hadicemi vedoucími do jejího pravého ramene, které si držela pod přikrývkou. Vždy jsem rád sedával docela blízko u ní a jen se jí díval do tváře, která byla sice bledá, ale oči na ní stále zářily.

Rychle jsem si sedl docela blízko k ní.

„To nebolí, Sasuke, opravdu," řekla. „Je to takový pocit, jako když padáš zpomaleně do propasti, víš?"

Kdesi hluboko ve mně se cosi pohnulo. Cosi bez obličeje, co mi chtělo vletět do hrdla a rozbrečet mě. Ale nechtěl jsem plakat. Nikdy jsem nebrečel. Jsem přece chlap, ne? Nebudu plakat.

Ale pokud nebudu plakat, nepodaří se mi otevřít ústa. Jednoduše budu muset jen přikyvovat, ano. Tak jsem přikyvoval, ano.

„Pitomost," řekla.

„Hm?" Pouze jsem zamlkal, nezmohl jsem se na artikulované slovo.

„Co ty víš, jak se padá do propasti, zlatíčko," řekla. „Nikdy v životě jsi nepadal do propasti."

„Ale jo," řekl jsem, když jsem znovu nabyl dar řeči. „Když jsem potkal tebe."

„Jo," řekla a tváří jí proletěl úsměv. „ ‚Ach, jaký to byl pád.' Kdo to řekl?"

„Nevím." Odpověděl jsem. „Shakespeare."

„Ano, ale která postava?" zeptala se skoro žalostně. „Ani si nepamatuji, z jaké hry je to. Chodila jsem do Radcliffky, měla bych si takové věci pamatovat. Kdysi jsem věděla přesné názvy všech Mozartových a Kochelových děl."

„Velká věc," řekl jsem.

„Náhodou je," namítla, pak pokrčila čelo a zeptala se: „Jaké číslo má Klavírní koncert c mol?"

„Vyhledám ti to," řekl jsem

Věděl jsem, kde to najdu. V našem bytě, na poličce u klavíru. Vyhledám to a zítra ráno jí to řeknu.

„Věděla jsem to," řekla Sakura. „Ano. Vždy jsem to věděla."

„Poslyš," řekl jsem bogartovským tónem. „Chceš mluvit o hudbě?"

„A ty chceš raději mluvit o pohřbech?" zeptala se.

„Ne," řekl jsem a mrzelo mě, že jsem ji přerušil.

„Mluvila jsem o tom s Kizashim. Posloucháš mě, Sasuke?"

Na chvíli jsem od ní odvrátil tvář.

„Ano, poslouchám tě, Sakuro."

„Řekla jsem mu, že může dát odbavit katolický obřad, pokud ty budeš souhlasit. Dobře?"

„Dobře," odpověděl jsem.

„V pořádku," řekla.

Nato jsem pocítil slabou úlevu, neboť ať bychom od nynějška mluvili o čemkoli, všechno bude lepší než toto.

Mýlil jsem se.

„Poslyš, Sasuke," řekla Sakura, tentokrát sice tiše, ale zlostně. „Sasuke, ihned se přestaň tvářit tak debilně!"

„Já?"

„Tváříš se tak debilně, že mi je z tebe špatně!"

Čestné slovo, snažil jsem se tvářit jinak, ale svaly ve tváři jsem měl úplně ztuhlé.

„Za to nikdo nemůže, ty osle," říkala. „Přestaneš se už konečně obviňovat?"

Chtěl jsem se dívat na ni dál, protože se mi nechtělo nikdy odtrhnout od ní zrak, ale nakonec jsem přece jen musel sklopit oči. Strašně jsem se styděl, že ještě teď čte tak přesně mé myšlenky.

„Poslyš, to je jediné, o co tě prosím, Sasuke. Jinak vím, že to překonáš."

To cosi hluboko ve mně se znovu pohnulo, takže jsem se bál říct jen „dobře". Jen jsem hleděl na Sakuru.

„Kašlu na Paříž," řekla náhle.

„Hm?"

„Kašlu na Paříž, na hudbu a na všechny ty pitomosti, o které jsi mě prý okradl. Nezáleží mi na tom, ty lotr jeden. Nevěříš?"

„Ne," odpověděl jsem podle pravdy.

„Tak se mi ztrať z očí," řekla. „Nechci tě vidět u své sprosté smrtelné postele."

Myslela to vážně. Věděl jsem, kdy Sakura myslí něco vážně. A abych si vysloužil svolení zůstat, zalhal jsem: „Věřím ti."

„To je už lepší," řekla. „Udělal bys mi teď malou laskavost?" Odkudsi hluboko ze mě vycházelo to pokořující nutkání rozplakat se. Ale vydržel jsem. Nebudu plakat. Pouze jsem Sakuře naznačil – kývnutím hlavy – že budu šťastný, pokud jí budu moci prokázat jakoukoli laskavost.

„Prosím tě, mohl bys mě obejmout a pevně držet?" zeptala se.

Položil jsem jí ruku na předloktí – panebože, tak hubené! – a trochu jsem jí ho stiskl.

„Ne, Sasuke," řekla. „Normálně mě obejmi. Lehni si ke mně."

Velmi, velmi opatrně – musel jsem dávat pozor na hadice a tak dále – lehl jsem si k ní na postel a objal jsem ji.

„Děkuji, Sasuke."

To byla její poslední slova.