Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

15

Skončili jsme ve stejném pořadí.

To znamená, že my tři, Erwin, Bela a já, jsme byli v absolventském roční právnické fakulty nejlepší. Čas triumfu se blížil. Rozhovory s případnými zaměstnavateli. Nabídky. Prosby. Chytačky. Kde jsem se jen obrátil, každý mával na mě vlajkou s nápisem „Pracuj pro nás, Uchiho!"

Ale já jsem šel jen za zelenými vlajkami. Tedy ne že bych letěl jen za penězi, ale vyloučil jsem prestižní alternativy, například práci u soudu, a veřejně prospěšné alternativy, například na ministerstvu spravedlnosti, ve prospěch nějakého výhodného zaměstnání, které by vygumovalo z našeho slovníku odporné slovo „bída".

Přestože jsem byl jen třetí, těšil jsem se jedné neocenitelné přednosti v soutěži o nejlepší místo v právních institucích. Mezi prvními deseti jsem já jediný nebyl žid. (A ať mi nikdo neříká, že na tom nezáleží). Panebože, tucty firem políbí zadek čistokrevnému Američanovi, který se jen otře o právnické řemeslo. Vždyť uvažte případ mé maličkosti: praxe v redakci Law Reviews, slavný hokejista, Harvard a bůhví co všechno ještě. Houfy lidí se šli potrhat, aby mohli zapsat mé jméno s číslem do seznamu svých zaměstnanců. Cítil jsem se jako dítě Štěstěny – a byl to senzační pocit.

Obzvlášť zajímavou nabídku jsem obdržel od jedné firmy v Los Angeles. Chlapík, co mě chtěl zverbovat, pan... (nač mám riskovat soudní spor?) mi ustavičně říkal:

„Uchiho, chlapče zlatý, u nás to dostaneme leckdy. Ve dne či v noci. Dokonce si to můžeme dát poslat do úřadu!"

Že by nás byla zajímala Kalifornie, ale přece jen bych byl rád přesně věděl, o čem pan.... říká. Se Sakurou jsme si o tom vytvořili několik fantastických teorií, ale pro Los Angeles zřejmě nebyly dost fantastické. (Nakonec jsem se pana... setřásl, řekl jsem mu, že o „to" vůbec nestojím. Byl hluboce zklamaný.)

Rozhodli jsme se se Sakurou, že zůstaneme na východě. Měli jsme na desítky skvělých nabídek z Bostonu, New Yorku a Washingtonu. Sakura si jistý čas myslela, že by nebylo špatné, kdybych si udělal doktorát („Mohl bys to zkusit v Bílém domě, Sasuke."), ale mě táhlo do New Yorku. A tak jsem s požehnáním své manželky nakonec přijal místo u firmy Jonas a Marsh, v prestižní advokátní kanceláři (Marsh byl bývalý hlavní státní prokurátor), orientovanou na obranu občanských práv („Můžeš udělat dobře jiným i sobě," řekla Sakura). Kromě toho si opravdu dali záležet na tom, aby mě získali. Starý pan Jonas nás pozval k večeři do prvotřídní restaurace a druhý den poslal Sakure květiny.

Sakura chodila celý týden jako v transu a zpívala mi písničku na slova „Jonas, Marsh a Uchiha". Řekl jsem jí, aby přibrzdila, ale ona mi řekla, abych se dal vycpat, protože si určitě v duchu zpívám tu samou písničku. Nemusím vám ani říkat, že měla pravdu.

Dovolte mi ještě poznamenat, že Jonas a Marsh platili Sasukemu Uchihovi IV. 11.800 dolarů ročně. Fantastický plat, jaký neměl nikdo z našeho ročníku.

Vidíte tedy, že jsem byl třetí pouze akademicky.