Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

19

Alespoň jsem se už nebál chodit domů, neděsilo mě, že se musím „chovat normálně". Znovu jsme se o všechno dělili, i když to tentokrát nebylo strašné vědomí, že naše společné dny jsou sečteny.

Museli jsme si o leccos popovídat, poradit se o věcech, o kterých se čtyřiadvacetileté manželské páry obyčejně neradí.

„Počítám s tím, že budeš silný, ty hokejové eso," řekla.

„Budu, budu," odpověděl jsem a v duchu jsem hádal, jestli vševědoucí Sakura ví, jak se to velké hokejové eso bojí.

„Myslím kvůli Kizashimu," pokračovala, „On to bude nést nejtěžší. Z tebe bude koneckonců veselý vdovec."

„Nechci být veselý," skočil jsem jí do řeči.

„Budeš veselý, kčertu. Chci, abys byl veselý. Jasně?"

„Jasně."

„No tak."

-----

Bylo to asi o měsíc později, hned po večeři. Ještě vždy vařila sama, nedala si říct. Hodně se mi ji podařilo přesvědčit, aby mi alespoň dovolila odklidit ze stolu (ačkoli frflala, že to není „chlapská práce"), a tak jsem odnášel nádobí, zatímco ona hrála na klavíru Chopina. Slyšel jsem, jak přerušila hru uprostřed Preludia, a hned nato vešla do obývacího pokoje. Jen si sedla a nic neříkala.

„Je ti dobře, Sakuro?" zeptal jsem se; myslel jsem tím relativně dobře. Odpověděla mi na otázku otázkou: „Máš dost peněz na taxi?"

„Samozřejmě," odpověděl jsem. „Kam chceš jít?"

„No – do nemocnice." Řekla.

Ve spěchu, který následoval, jsem si uvědomil, že to přišlo. Sakura odejde z bytu a už se do něj nikdy nevrátí. Jak tam jen tak seděla, zatímco já jsem jí shledával věci, uvažoval jsem, na co asi myslí. Na náš byt? Na co bude chtít naposledy prohlédnout, aby si to zachovala v paměti.

Na nic. Jen nehybně seděla a na nic nedívala.

„Poslyš," řekl jsem. „Chceš si něco vzít s sebou?"

„Hm-m." zakroutila hlavou, že ne, a po chvilce doložila: „Tebe."

Sešli jsme dolů, ale dlouho jsme nemohli sehnat taxi, v divadlech se právě začínala představení a tak. Vrátný psal na píšťalce a mával rukama jako nazuřený hokejový rozhodčí. Sakura se opírala o mě, a já jsem si tajně přál, aby taxi vůbec nepřišel, aby se jen dál takhle o mě opírala. Ale konečně jsme jeden chytili. A taxikář byl – jaké už my máme štěstí – veselý chlápek. Když slyšel, že má jít do nemocnice Mount Sinai, okamžitě byl ve svém živlu.

„Nebojte se, dětičky, jste ve zkušených rukou. Čáp a já spolupracujeme už pěkných pár let."

Sakura se na zadním sedadle choulila ke mně. Líbal jsem ji na vlasy.

„Bude to vaše první miminko?" zeptal se náš veselý šofér.

Sakura tuším vycítila, že ho chci rázně odbýt, a zašeptala mi: „Buď k němu milý, Sasuke. I on se snaží být k nám milý."

„Ano, pane," řekl jsem mu. „První miminko, a manželka se necítí zrovna nejlépe, takže mohli byste přeskočit pár světel, prosím vás?"

Dovezl nás k nemocnici našup. Byl opravdu velmi milý, vystoupil, otevřel nám dveře a vůbec. Před odchodem nám popřál hodně štěstí a božího požehnání. Sakura mu poděkovala.

----

Stála dost nejistě na nohou, a tak jsem ji chtěl dovnitř odnést, ale bránila se: „Ne přes tento práh, zlatíčko." Tak jsme vešli dovnitř a absolvovali celou tu torturu se zápisem a podobnými otravnými malichernostmi.

„Máte potvrzení o nemocenském pojištění nebo jiný léčebný průkaz?"

„Ne."

(Komu se chtělo myslet na takové hlouposti? Kupovali jsme raději nádobí do domácnosti.)

Pravda, Sakuřin příchod do nemocnice nebyl neočekávaný, už dříve se s tím počítalo. Nyní vše potřebné zařídil dr. Bernard Ackerman, který byl, jak Sakura předpověděla, dobrý chlap, i když „yalský typ".

„Bude dostávat transfúze," řekl mi dr. Ackerman. „To teď potřebuje nejvíc. Odmítá totiž antimetabolity ."

„Co to znamená?" zeptal jsem se.

„Je to léčba, která zpomaluje rozklad buněk," vysvětloval mi. „ale – a Sakura o tom ví – mohou se vyskytnout nepříjemné vedlejší účinky."

„Poslyšte, pane doktore." Věděl jsem, že ho poučuji zbytečně. „O všem rozhoduje Sakura. Co řekne, to ať se stane. Jen vy doktoři udělejte všechno, co se dá, aby moc netrpěla."

„Můžete se spolehnout," řekl.

„Nezáleží mi na tom, co to bude stát, pane doktore." Myslím, že jsem zvýšil hlas.

„Může to trvat týdny, možná i měsíce," řekl.

„Kašlat na peníze," řekl jsem. Měl se mnou velkou trpělivost. Mluvil jsem s ním dost grobiansky.

„Chtěl jsem jen říct," vysvětloval Ackerman. „že se opravdu nedá vědět, jak dlouho – nebo jak krátce – bude ještě žít."

„Jen nezapomínejte, pane doktore," přikazoval jsem mu. „nezapomínejte, že chci, aby měla to nejlepší. Soukromý pokoj. Speciální ošetřovatelky. Všechno. Prosím vás. Peníze mám."