Příběh naší lásky; Sasukeho příběh ✔

12

Pokud se jediným slovem dá popsat náš každodenní život za ty první tři roky, tak je to „bída". Nebylo chvíle, ve které bychom si nelámali hlavu, kde v pekle vezmeme dost prachů na to nejpotřebnější. Jen tak tak jsme se drželi nad vodou. A v tom namouduši není nic romantického. Pamatujete si na slavnou stanici Omara Chajáma? Znáte to, kniha veršů pod košatým stromem, bochník chleba, džbán vína a tak dále? Představte si namísto té knihy veršů Poručenské právo a pochopíte, jak se ta poetická vidina bila s mojí idylickou existencí. Ráj? Starou belu. Mojí jedinou myšlenkou bylo, co asi stojí ta kniha (nemohli bychom ji koupit z druhé ruky?) a kde by nám dali (pokud nám vůbec dají) ten chléb a víno na dluh. A ještě než naškrábeme dost prachů, abychom si nakonec vyplatili všechny dluhy.

Život se mění. I nejjednodušší rozhodnutí musí vždy přezkoumat bdělá rozpočtová komise střízlivého rozumu.

„Poslyš, Sasuke, pojďme dnes večer na Becketta."

„Prosím tě, vždyť by to stálo tři dolary."

„Co tím chceš říct?"

„Chci tím říct, že tebe by to stálo dolar padesát a mě také dolar padesát."

„Znamená to ano, nebo ne?"

„Ani jedno, ani druhé. Znamená to jen tři dolary."

Líbánky jsme strávili na jachtě s jednadvaceti dětmi. Dělal jsem totiž jachtaře na dvanáctimetrové jachtě Rhodes vždy od sedmé ráno až do doby, než to mé pasažéry bavilo. Sakura měla nad dětmi pedagogický dozor. Zaměstnávala nás Pequodská loděnice v Dennis Port (nedaleko Hyanisu), kde byl velký hotel, přístaviště a několik tuctů domů, které se pronajímaly turistům. V jednom z maličkých bungalovů jsem přibil imaginární plaketu: „Zde spali Sasuke a Sakura – když se nemilovali." Oběma nám patří uznání za to, že po dlouhém dni, kdy jsme byli milí k našim zákazníkům, neboť náš příjem závisel ve velké míře na jejich štědrosti, byli jsme milí ještě i k sobě navzájem. Říkám prostě „milí", protože nemám slov, kterými bych popsal, co znamenalo milovat Sakuru Harunovou a být jí milován. Promiňte, chtěl jsem říci Sakuru Uchihovou.

----

Před odjezdem na pobřeží jsme si našli levný byt v North Cambridge. Říkal jsem tomu North Cambridge, ačkoli to už bylo prakticky v městečku Somerville a dům, jak se Sakura vyjádřila, byl „v dezolátním stavu". Původně to byl rodinný dvojdomek, který předělali na čtyři byty, předražené ještě i při takzvaném „nízkém" nájemném. Ale co mohou dva chudáci studenti dělat? Jen brát, na co jim sáček stačí.

„Co myslíš, Sasuke, proč požární komise ještě nedala dům zbourat?" zeptala se Sakura.

„Asi se bojí do něj vstoupit," odpověděl jsem.

„Já taky."

„Ale v červnu ses nebála," řekl jsem.

(Tento dialog zazněl po našem návratu v září.)

„Tehdy jsem ještě nebyla vdaná. Pokud mám mluvit jako vdaná žena, pokládám bydlení pod touto střechou přinejmenším za riskantní."

„A co hodláš dělat?"

„Promluvím si s manželem," odpověděla. „Ať se postará o nápravu."

„Já jsem přece tvůj manžel," řekl jsem.

„Fakt? Dokaž to."

„Jak?" zeptal jsem se a pomyslel jsem si: Co, na ulici?

„Přenes mě přes práh," řekla.