Můj Kapitán

1

Říká se, že sny bychom si měli plnit. Ne vždy je nám ale předurčeno žít to, o čem jsme snili. Můžeme však hledat další cesty jak být šťastní.

V mém případě to byl odmala fotbal. V podstatě jsem vyrůstala na hřišti a každý večer si představovala, jaké to asi je vyhrát pohár. K mojí smůle ženský fotbal není a nikdy nebyl oblíbený. Nikdy jsem tak nedostala možnost se dostat dál.

To mě VŠAK NEZASTAVILO. Když nemůžu být fotbalistkou vyhrávající poháry, rozhodla jsem se být součástí fotbalavého týmu i JINÝM ZPŮSOBEM. A tak momentálně stojím s diplomem před svojí vysokou školou, kde jsem získala titul magistra ve fyzioterapii.

"Lauro, Chápeš to? Já jsem to udělala," vypísknu plná nadšení. Na titul jsem pracovala každý den po dobu pěti let. Moje radost je pochopitelná. Všechny ty výpočty, zkoušky, certifikaty, exkurze a praxe.

To vše je pryč. "Ty brečíš?" podivím se nad slzami, co se kutálí po tvářích mé nejlepší kamarádky.Je to však normální, jakmile jde o mě. Brečela, když  jsme šli každá na jinou školu pak když jsem maturovala, když jsem nastupovala na vysokou a brečí teď. Na svatbě aby měla zásobu kapesníků.

"Nemůžu se smířit s tím, že už nejsi ta malá holčička kterou si pamatuju.Půjdeš do práce a budeš oficiálně dospělák," utře si slzy. Obejmu ji. Jsem ale vážně nadšená. Celých pět let jsem snila o tomhle momentu. Jenže teď je to realitou. Znamená to, že půjdu pracovat. Oficiálně budu patřit do světa dospělých.

Nedokážu si představit, že ji neuvidím skoro každý den. Možná jsem na ni byla od smrti mámy byla fixovaná až příliš.

(Pf trosku kratší ale další budou delší<3 snad se bude líbit)