Můj Kapitán

12

Je úterý. O víkendu má být ples a já ho stále bojkotuju. Proč? Protože mi vedením bylo řečeno, že bych se toho měla zúčastnit. Zároveň jediní člověk který by tam se mnou teoreticky mohl, se semnou nebaví. Takže to vypadá tak, že půjdu sama.

I když možná nepůjdu. Ale jestli jo, budu obhajovat všechny ty single holky, které nemají to štěstí na plesového partnera. To je můj plán, nebo aspoň jeden z nich.

"Ještě tam chvíli zůstaň," okřikuju Hložka, který je ve speciálním bazénku pro regeneraci. Vzhledem k tomu, že mají zápasy každou chvíli musí regenerovat s pomocí koupele. Obzvlášť při Adamově vytížení. Je štěstí, že se ještě nějak nezranil.

"Podáš mi telefon?" optá se. Ochotně vezmu ze stolu chytrou krabičku, aspoň tak tomu říká babička a předám mu ji. Tak, aby nespadla do vody. Když otevře telefon zatváří se lehce otráveně a protočí oči.

"Co je?" podivím se.

"Ale v pátek je ples a Verča mi nedá pokoj. Chce mi jít koupit novou kravatu, protože se ji ta moje nehodí k šatům," odpoví s vydechnutím, což zní tak, jak kdyby chtěl umřít. Nesnáším nákupy, taky bych radši umřela. Chápu to.

"Tak to hodně štěstí. Já se na to v pátek asi vykašlu," vytáhnu ručník ze skříňky ať jsem připravená, až půjde ven.

"Tak to hodně štěstí. Vedení tě sežere. Si nová a budou tě chtít poznat a prohlédnout mimo práci. Omluví tě maximálně koma nebo pád meteoritu," ťuká něco do telefonu.

"Proč bys nešla? Bude to super," přidá se další Adam. Tenhle je ale blonďatý.

"Karo, ty mlč. Ty tam máš s kým jít. Hložane, ty taky. Co tam budu dělat já?" položím spíše řečnickou otázku. Vím, co tam budu dělat. Křena. A to nechci. Místo čekání na odpověď radši Hložkovi podám ručník. Další Adam tam ještě chvíli bude.

"Budeš s námi. Nebo můžeš jít s Krejdou," odpoví Adam, když vyleze z bazénku a začne si otírat nohy. V ten okamžik se na sebe podívají a začnou se smát. Vím, že viděli ty videa. Krejda se s nimi nezapomněl podělit o ten veselý příběh.

"Ani náhodou. Nikam s tím volem nejdu," kroutím hlavou. Od minulého týdne jsme se moc neviděli. Tím, že má zranění, není v mé péči a tak se moc nevídáme. Ani na Strahově, ani na Letné. Léčí se a je spíš ve fitku nebo doma. To je výhoda. Mám klid.

"Slíbil, že když tě přemluvíme zaplatí nám panáka. Musíš s ním jít. Když nás nesežere on, tak ty nebo vedení. A to si nezasloužíme," odmítá přijmout moje odmítnutí Karabec.

"Ani náhodou. Je to idiot a má jediné štěstí, že je zraněný takže se moc nevidíme. Jinak by už byl sežraný," falešně se usměji.

"Říkal, že když budeš souhlasit, bude se na plese chovat jak gentleman, a to sis přála," přemlouvá mě dál Hložek. Probodnu ho pohledem a nechám si chvíli na rozmyšlenou. Mezitím podám Karabcovi ručník a on z bazénku vyleze.

"Ani náhodou. To on nedokáže," odmítám. Ani o tom nechci přemýšlet. Jsem tvrdohlavá? Ano jsem. Vadí mi to? Ano vadí. Udělám s tím něco? Absolutně ne. Nechci mu dát šanci se do mě navážet. Ani ze srandy.

"Víš co? Tak uděláme sázku. Řekneš ano a když se bude chovat jak idiot bude muset splnit tvoje přání," navrhne Kara. Ví jak na mě evidentně, protože se mi tenhle plán líbí.

"A když prohraju?" doptám se na důležitou otázku.

"Tak budeš muset splnit jeho přání," odpoví. To se mi zase naopak vůbec nelíbí. Zamračím se a začnu kroutit hlavou. "Nebyla sis ještě před chvílí si řekla, že to nezvládne?" špičkuje mě. Jako jsem si jistá, že to nezvládne. Ale co když jo?

"Uvědomuješ si, jak ho můžeš posekat touhle sázkou?" přidá se Hložek. V mojí hlavě se rozběhne dlouhé přemýšlení. Zní to lákavě. Mohla bych ho zničit nebo ztrapnit. A to je super nápad.

"Dobře, dobře. Souhlasím. Pokud on s tou sázkou bude souhlasit," roztaju a povolím. Tohle je příležitost na kterou se neříká ne.

"Já mu zavolám," vykřikne Hložek nadšeně a vytočí Krejčího nahlas. Následně se odehraje docela komický rozhovor mezi kluky. Já radši zapisuji dnešní regenerační proces do složky. Nakonec i Láďa se vším souhlasí a tak se dohodne, že v pátek v šest bude u mě před domem.

Kluci nakonec odejdou a mě se vymění za mého tanečního partnera - Adama Gabriela a Tomáše, což je ten, který mi vzal telefon. A dal ho Krejčímu. To si z toho večera pamatuji.

"Nazdar Míšo, slyšel jsem, že nechceš na ples. To mi nemůžeš udělat. Bude mi chybět taneční parťačka," vleze si do bazénku.

"No nazdar," pozdravím. Je tu vůbec někdo, kdo o tom neví?

"Půjdu, nemusíš se bát," uklidním ho.

"Bude  se ti tam bude moc líbit," vypráví ze sebe  Tomáš.

"Dej pokoj kostíku," okřiknu Tomáše.

"Au. Co mě urážíš? Uvědomuješ si že kdybych nevypadal takhle tak tu nejsem?" ozve se ublíženě.

Chci ho praštit, jenže v ten moment přijde do místnosti kapitán týmu, ke kterému mám respekt. Příležitostných kapitánů je tu víc, nicméně ten hlavní je Bořek. A k němu mám extrémní respekt.

"Čus hele mohl bych s tebou mluvit?" promluví ke mně. Trochu se zděsím, ale radši kývnu a poslušně pochoduju za ním. Kluci se na mě podívají dost pobaveně. Co se tu zase děje?

"Vzhledem k tomu, že jsme jeden tým, chci to vyřešit rychle a bez nějakých zbytečných hádek. Přišel za mnou Krejda a stěžoval si, že si sice výborná v práci, prý se k němu ale chováš dost nepříjemně. Vzhledem k tomu, že ho znám a vím, že umí být osina v zadku, jdu za tebou a chci tě poprosit, jestli bys k němu nemohla být hodnější a milejší. Jsme jeden tým a pošťuchovat se je zbytečný," poprosí mě svým neskutečně příjemným a jemným hlasem. Ten chlap má takový charisma, že se na něj nedokážu zlobit.

"Jo jasný, chápu. Párkrát jsem se nechala vytočit. Budu se snažit být milejší," odkývám mu něco, za co třicet sedmičku umlátím. A že si srandu nedělám.

"Díky. Jinak ve fyzioterapii si fantastická. Kluci si tě nemůžou vynachválit. Pokusím se přimluvit, abys v neděli mohla připravovat kluky," udělá hodně vstřícné gesto. Takového muže kdybych měla, vůbec bych se nezlobila.

"Děkuju moc," rozzářím se. Pak už se rozloučíme a on odběhne pryč. Vrátím se ke klukům, kteří se smějí mému vzteku, co mnou probublává na povrch.

"Já ho miluju. Měli bychom si z něj brát příklad," směje se Tomáš, Adam nemůže mluvit a jenom vydává divné zvuky působené záchvatem smíchu.

"Přísahám, že ho ZABIJU," zašeptám. Kdybych promluvila nahlas, začala bych křičet. Vezmu telefon a vytočím jeho číslo. Nechci mu psát, chci křičet. On to zvedne. A já předtím, než začnu mluvit musím zhluboka nasát vzduch do plic a pomalu ho vydechnout.

"Ladislave Krejčí, doufám, že si spokojený, protože byl za mnou Bořek a stěžoval si, že jsem k tobě zlá. Máš štěstí, že je Bořek charismatický muž a já držím slovo. Jinak bys byl ty mrtvý muž," šeptám. Strašně chci začít ječet. Jenže nechci dokázat, že jsem uječená hysterka.

"Do prdele, já jsem mu neřekl, že je to vtip. Promiň, já mu řeknu, že to byla prdel," lekne se. To ho nezachrání. Je to chodící mrtvola.

"Počkej na plese a počkej až vyhraju tu sázku," zavrčím a zavěsím. Kluci se ještě furt smějí, ale můj pohled je přesvědčí o tom, že mají být zticha.

Po chvíli s dvojkou Čvančara Gabriel zapomínám na situaci, která mě vytočila do výšin. Ty dva jsou totiž šašci a třískají se smíchy tak každých deset vteřin. Oni pak odejdou pryč a já mám volno. Zastavuji se však ještě u sebe, abych se převlékla. Chci navštívit babičku a jet s tátou na trénink.

Při otevření dveří si všímám, že mám na stole velkou čokoládu. Rozejdu se k ní a musím se zasmát. Je to od třicet sedmičky.

Sorry, měl to být pokus o vtip, ale zapomněl jsem to dotáhnout do konce. Omlouvám se a doufám, že mi nezlomíš vaz až zítra přijdu na fyzio.