Můj Kapitán

16

*pohled Ladislava*

Zavřel jsem za sebou dveře. Moje kroky byly těžké a dalším každým krokem, který mně vzdaloval od jejího bytu, se v mojí hlavě ozývalo stále hlasitější a hlasitější obvinění. „Jak jsem to mohl udělat? Proč jsem ji to řekl? Proč jsem ji tam nechal takhle plakat? Proč si to nemužu sakra srovnat v hlavě?“Nasedl jsem do svého auta, zabouchl dveře a chvíli jen seděl, hleděl před sebe, snažil se posbírat roztroušené úlomky svého myšlení.

Při každém pokusu se soustředit na jízdu se moje mysl vracela zpět k Barči. Vidět její uplakanou tvář, slyšel její hlas, když mně říkala, že jsme jen známí.

„To přece není pravda,“ zamumlal jsem
si pro sebe a zaťal pěst na volantu.

Jízda na Strahov byla dlouhá a bolestná. Každý metr, který  mě přiblížil k tréninku, přinášel nové a nové pochyby. Jak jí teď budu čelit? Co když se mně začne vyhýbat uplně? Představa, že ji uvidím a nebudu moci nic udělat, mě docela dusila.

Když jsem konečně dorazil na stadion, pokusil jsem se nasadit neutrální výraz, ale moji spoluhráči mě hned prohlédli. Panák a Kara se po sobě podívali, když mě viděli vstoupit do šatny.

„Krejdo, co se děje?“ začal Kara, zatímco jsem ztěžka dosedal na lavičku.

„Nic, jsem v pohodě,“ pokusil jsem se o úsměv, ale věděl jsem, že mně moje oči zrazují.

„Ne, nejsi,“ přidal se Panák, „Vidíme to na tobě. Co se stalo?“

„Totálně sem to posral" řekl jsem a dlaněma si přejel po obličeji. Oni jen přikývl. Moc mi teď teda nepomáhají.

„Hele, takhle. Já chápu, že se nechceš vázat nebo tak něco. Ale nemůžeš to na ní vyvalit a pak říkat zas něco, co zní jako přesnej opak." řekl věc, kterou už jsem si uvědomil, a došlo mi že jim nebo jemu Bára už něco řekla.

„Já vim, ale tak mi teď řekni co mám dělat, když ty to s holkama tak umíš" poprosil jsem ho a dost zoufale na něho koukal a čekal s čím příjde.

„Myslím, že by sis to měl urovnat v hlavě, Krejdo. O fotbalu máš v hlavě jasno, o tom žádná, ale co se týká vztahů a holek, tak to je teda pěknej binec. Ještě nedávno si říkal, že máš radši blondýnky, a jestli nejsem barvoslepej, tak Barča je brunetka." zasmál se, když dořekl poslední větu. Asi chtěl trochu odlehčit situaci.

„Nojono, Barča je prostě moc hezká brunetka." snažil jsem se taky o úsměv, ale myslím, že to byl spíš úšklebek. Takže marnej pokus.

„To jo, ale i tak, já budu mít vždycky radši blondýnky." tím narážel na svou holku Sabinu.

Kara si  znovu povzdechl a pokrčil rameny. "Krejdo, chápu, že tvá fotbalová kariéra je pro tebe důležitá, ale nemyslím si, že by to mělo znamenat konec s Barčou. Musíte spolu najít kompromis a najít způsob, jak skloubit  fotbal a vaše jestli se dá říct vztahové potřeby." Panák přikývl souhlasně.

"Je důležité, aby jste o tom spolu otevřeně mluvili. Možná jste oba schopni najít řešení, které vám umožní podporovat se navzájem. Ale musíte to vyřešit společně a ne způsobem kde ji řekneš že s ni skrz to nemůžeš být a pak na ni vyvalit pravý opak."něco na tom co řekl bylo pravdivé.

Celou dobu co jsem seděl  na lavičce tak jsem přemýšlel o jejich slovech. Fotbal byl v mém životě vždy na prvním místě, ale zároveň jsem si uvědomoval, že Bára je pro mě  taky hodně důležitá. Nemusel jsem ji říct že s ní nemohu být kvůli fotbalové kariéře. Měl jsme to vyřešit jako dospělí a víc o tom s ní komunikovat co by nám oboum vyhovovalo.

"Díky, kluci," řekl jsem nakonec s vděčností v hlase. "Budu se snažit s Bárou co nejdřív promluvit" řekl jsem jim už i strochou úsměvu. Kdybych tydle dva neměl nevim co bych dělal, jsou jak dobří hrači tak i kamarádi.

Panák mi poklepal po rameni. "To je správný přístup, Krejdo. A nezapomeň, že jsme tady pro tebe. Pokud budeš potřebovat nějakou radu nebo podporu, stačí se obrátit na nás."Tomu jsem se musel i trochu zasmát.

S tím jsem se zvedl z lavičky a udělal pár protahovacích cviků. Byla to výzva, kterou jsem musel přijmout. Musel jsem najít způsob, jak skloubit svou kariéru ve fotbale a nějaký ten vztah s Bárou. Bylo na čase, abych se postavil svým obavám a udělal něco pro to, abych to napravil.

Vstoupil jsem na tréninkové hřiště se zcela novou energií. Moje mysl byla stále plná otázek a nejistot, ale teď jsem byl připravený čelit tomu všemu. Fotbal byl mým útočištěm, místem, kde jsem se cítil živý a silný. Ale teď jsem si uvědomil, že musím najít tu samou sílu i ve svém osobním životě.

A tak jsem se pustil do tréninku s nadšením a odhodláním. Možná se mi podaří najít rovnováhu mezi svou fotbalovou kariérou a nějakým vztahem s Bárou. Bylo na čase, abych našel kompromis a bojoval za to, co je mi důležité.