Můj Kapitán

5

Další den ráno jsem se vzbudila už v 9, což je na mě o víkendu dost brzo, ale byla jsem dost ve stresu z toho setkání s Tomášem Rosickým, takže jsem pak už neusnula. Nesmím to pokazit. Tu práci fakt potřebuju. Nebo se ze mě stane bezdomovec.

Dala jsem si jen lehkou snídani a káva nesměla chybět, neměla jsem na jídlo ani pomyšlení, ale něco jsem sníst musela. Na sebe jsem si vzala obyčejné bílé triko a formální černé volné kalhoty a k tomu přes sebe hodila sako ve stejné barvě jako kalhoty. Vlasy jsem si sepnula do nízkého drdolu a nanesla jen slabou vrstvu makeupu. Vzala jsem si kabelku a do ní hodila potřebné věci. Byla už skoro 1 hodina odpoledne, takže jsem se už pomalu chystala k odchodu.

Při odchodu jsem se ještě jednou prohlédla v zrcadle a když jsem usoudila, že lepší už to nebude, opustila jsem byt.

Cesta autem v Praze v brzkých odpoledních hodinách je za trest. Na Letnou jsem se dokodrcala v 13:40. Vytáhla jsem mobil a napsala kratkou zprávu Ladislavovi.

Jsem tady

Vystoupila jsem z auta a počkala na něj před vchodem. Za pár minut se otevřeli dveře a v nich se objevil Ladislav v černém triku a v černých teplácích.

„Čau kapitáne." pozdravila jsem ho s lehkým úsměvem. On se na mě usmál nazpět.

„Seš nervózní" řekl a nemyslel to jako otázku.

„To je to tak vidět?" řekla jsem ze zoufalosti.

„Viděl by to i slepej. Ale nemáš se čeho bát. Rosa nekouše." řekl a zmáčkl mi lehce rameno na které položil svoji ruku. Asi aby mě uklidnil?

Podívala jsem se na jeho ruku, která stále ležela na mém rameni. Pak jsem se podívala jemu do obličeje kde se naše pohledy střetli. On hned na to ruku z mého ramena stáhl.

„Tak pojď, Rosa už na tebe čeká." otočil se a rozešel se do budovy. Následovala jsem ho.

Šli jsme dlouhou chodbou se Sparťanskou výzdobou, až jsme došli ke kanceláři Tomáše.

Ladislav mi otevřel dveře a já vešla. Rosický seděl za velkým stolem a pročítal si nějaké papíry.

„Tak, máš jí tu!" zvolal za mnou Ladislav. Rosa zvedl hlavu od papírů a podíval se na mě.

„Dobrý den" začala jsem s pozdravem a snažila se nevypadat nervózně.

„Dobrý den, Barboro. Posaďte se!" ukazál na židli naproti sobě. Ladislav mezitím už odešel.

Tomáš se mě ptal na nějaké info o mě a i o škole kde sem studovala. Ukázala jsem mu moje certifikaty. Dohodli jsme se na 4 měsících. To je doba kdy bude jejich fizioterapeutka mimo. Ještě dodal, že když si povedu dobře, je ochotný mi smlouvu potom prodloužit. Nakonec jsem ji podepsala, potřásla si s ním rukou a jeho kancelář opustila. Byla jsem nadšená z nové práce. Rosický je opravdu moc milý chlap.

Venku jsem našla Ladislava, jak sedí na židli hned vedle dveří kanceláře. To tady jako celou dobu čeká?

„Jdeš taky za Rosou?" zeptala jsem se ho.

„Ne, čekám na tebe. Chci slyšet jestli tu budeš otravovat, nebo jestli skončíš na ulici." řekl s úsměvem.

„Zaprvý, ty si ten, co mě pořád otravuje, a za druhý, určitě bych byla schopná si najít práci i jinde." usmála jsem se a přiblížila se k němu.

„Hele, jen díky mně si získala tuhle práci!" zamračil se. Pak si stoupl přímo přede mě a koukal na mě s hlavou trochu sklopenou kvůli našemu výškovému rozdílu.

Ovanula mě zase ta jeho vůně, kterou jsem cítila z jeho mikiny před pár hodinami. Jen tak mimochodem, tu mikinu mu vracet nehodlám. Na to až moc hezky voní a je hrozně pohodlná.

„Tak co, budeš mě tu otravovat minimálně do té doby než se vrátí náše fizioterapeutka?" koukal na mě a byl jen pár centimetrů od mého těla.

„Ano, kapitáne" kývla jsem s lehlým úsměvem na rtech.

„Skvělý" řekl nebo spíš skoro zašeptal.

Chvíli jsme na sebe dál jen mlčky koukali, než někdo nepřišel do chodby.

„Nazdar Barčo" zvolal Viťas z druhého konce chodby. Jsem celkem překvapená, že si pamatuje moje jméno.

„Ahoj" přišel a obejmul mě na pozdrav. To jsem ani nečekala. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale Ladislav ho probodával pohledem, už když se jeho ruce poprvé dotkly mých zad. Že by snad žárlil? Ale i kdyby, tak já mám smůlu. Viťas má holku.

„Co ty tady?" zeptal se mě Vitas.

„Viťasi, právě koukáš na naší, zatím dočasnou fizioterapeutku" oznámil mu vedle mě Ladislav. To je od teď můj mluvčí? Nebo co?

„Nekecej! To je skvělý!" zvolal nadšeně Martin. Usmála jsem se na něj širokým úsměvem.

„Jojo, užasný, hele musím jít, mám nějakou schůzku. Tak zatim!" zvolal Ladislav a když při odchodu procházel kolem mě, navázal se mnou rychlý oční kontakt. Koukali jsme s Martinem, jak mizí za roh chodby.

„Je nějakej nervózní kolem tebe." řekl Martin a stále ještě koukal na místo, kde Ladislav zašel za roh.

„Huh?" podivila jsem se a stočila pohled na Viťase.

„Nevim, ale je to asi jedno. Krejda vztah nechce. Tvrdí, že na to nemá čas kvůli fotbalu." mávl nad tím rukou.

„Jo, to určitě. Spíš s ním ještě žádná nikdy nevydržela tak to vzdal." zasmála jsem se. Jak já miluju si dělat z Krejčího prdel s jeho spoluhráči.

Viťas se začal smát se mnou. Doprovodil mě na parkoviště k mému autu. Rozloučili jsme se a já odjela domu. Konečně jsem byla doma! Dneska to byl dlouhej a stresující den. Ale dopadl nejlépe jak mohl. Dala jsem si večeři a šla se osprchovat. Odlíčila jsem se a vyčistila si pleť. Když jsem už ležele v posteli a chtěla jít spát, moje hlava mi to ale nedovolila kvůli tomu, co mi dneska řekl Vitas o Ladislavovi. Nevim, proč jsem o tom tak moc přemýšlela když mi někdo jako Ladislav Krejčí byl úplně u zadku. Ani se mi nelíbí. Naštěstí se mi po chvíli povedlo usnout. Ale i v říši snů se Ladislav objevil. Už mi narušuje i spánek. Tak to je v prdeli! Proč zrovna on...