Můj Kapitán

17

*Pohled Báry*

Po hodině tréninku kluků jsem se sešla s Panákem, Karou a Viťasem v kabině. Všichni tři byli oblečení do sportovního oblečení a vypadali připravení na odjezd na zápas do Edenu se Slavii. Bylo mi jasné, že Láďa s nimi  teď nebude mluvit, a tak jsem se rozhodla, že využiju této příležitosti a promluvím si s nimi o Ladislavovi.

"Hele kluci, ještě než odjedeme, potřebovala bych s vámi probrat zase Láďu" řekla jsem vážně a posadila se vedle nich na lavičku. Panák se na mě podíval s otázkou v očích.

"Viděla jsem ho sedět na lavičce v kabině, a vypadá, že je hodně pořád dost skleslý."

Kara přikývl. "Jo, už jsme s nim taky mluvily." To co řekl mně ani nijak nepřekvapilo.

"Je to těžké, ale v podstatě bych si s nim mohla promluvit, už mně bolí se na něho takto dívat . Ale teď si myslím, že to bude správné rozhodnutí," řekla jsem a pohledem jsem se ocitla u Láďovích očích a pokusila se o úsměv. Byl tak daleko, a přitom tak blízko. Chtěla jsem ho objímat a mít jen u sebe, ale věděla jsem, že teď není správný čas ani místo na to abych s nim mluvila.

Panák se na mě podíval s pochopením. "Báro, pro Krejdu jsou vztahy dost složité, ale myslím, že když si oba dva promluvíte a vyjasníte si co oba dva chcete tak to bude lepší je důležité respektovat jeho a tvoje pocity." s tím co řekl jsem musela souhlasit i když se bojím co mi Láďa řekne. Viťas jen přikývl.

"Panák má pravdu, Barčo. Tohle bych ti asi neměl říkat ale i Krejda si s tebou chce promluvit a nás už nebaví se koukat jak se sobě vyhýbáte a nebavíte se."

Podívala jsem se na kluky s vděčností. "Díky, kluci. Myslím, že je čas, abych to s ním už vyřešila." věnovala jsem jim trochu mého úsměvu.

Po chvíli jsme se všichni vydali na autobus který už na nás čekal, kde jsme pomalu nastoupily a každý si sedl na nějaké místo. Třicet sedmička seděl už na samém konci autobusu a já jsem si sedla do předposlední řady. Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo při pohledu na něj, ale věděla jsem, že teď není vhodný čas na nějaký rozhovor. Musela jsem počkat až přijedeme do Edenu kde si ho vezmu stranou a konečně si s ním promluvím.

Po příjezdu do Edenu jsme se všichni vydali do kabiny, kde jsem začala pomáhat s věcmi pro kluky. Bylo to pro mě jednoduché odvádět práci, protože jsem byla plná energie a očekávání. Už jsem se nemohla dočkat, až si konečně s třicet sedmičkou promluvíme.

Když jsem dokončila všechno co byla potřeba, všimla jsem si, že Láďa sedí na lavičce v kabině a vypadá stále sklesle. Přistoupila jsem k němu a posadila se vedle něj.

"Láďo, nemohli bychom si promluvit?." zeptala jsem se se strachem v očích že mně teď pošle někam a nemá náladu semnou mluvit. Ladislav se na mě podíval s překvapením v očích.

"Jistě že ano, ale ne tu prosím" zvedl se a já automaticky za ním a následovala jsem ho do místnosti pro masery kde za námi zavřel dveře aby jsme měly naprosté soukromí.

"Můžu začít?" zeptal se, a já mu jen kývla hlavou na náznak že může. "Báro, strašně mně mrzí co jsem ti řekl a že jsem tě tam tak nechal, ale popravdě jsem nevěděl co mám dělat, to co k tobě cítím je velké a já sa bál si tě pustí víc k tělu, a v hlavě jsem mněl že sa musím soustředit jen na moju kariéru a fotbal ale teď jsem si uvědomil že pro mně sakra moc znamenáš a nedokážu se ti vyhýbat a nebýt v tvé blízkosti, uvědomil sem si to že tě potřebuju mít vedle sebe každý den, probouzet se vedle tebe a mít tě pro sebe, vím že su blbec co si to neuvědomil dřív a nechci tě teď skrz toto ztratit." dokončil svůj dlouhý monolog, šlo vidět že se mu ulevilo a ja mu věnovala úsměv od ucha k uchu.

"Láďo, já si tě taky bojím docela pustit k tělu po tom co mi udělal můj ex a tímto si mně rozhodně neztratil, taky chci být jen s tebou, protože k tobě mám pocity co sem ani nečekala ze můžu mít protože ze začátku sem tě ráda moc neměla ale teď mně na tobě záleží strašně moc a jakékoliv vyhýbaní by mně bolelo, potřebuju tě mít taky u sebe a taky chci mého Brňáka" on se usmál a já konečně viděla zas ti jeho dokonalé ďolíčky, už nebyl skleslý ale jeho oči byli plné pocitu a já si tuto chvilku užívala.

"To já chcu zas tu hezkou Pražačku. Chci to zkusit. Chci být  teď s tebou ale neříkal bych tomu pro zatím vztah, tomu bych dal čas" přišel ke mně blíž, s tím že jsem seděla na masážním lehátku si stoupl mezi moje nohy a ruky mi dal na boky a přiblížil se ke mně.

"Však jo, uvidíme co z toho bude kopačko" ruky jsem mu dala za zátylek a podívala jsem se mu do jeho oříškovích očí a usmála se na něj a on mi opětoval ten nejkrásnější úsměv co mohl. Rty se přiblížil ještě víc k těm mím a následně je spojil, v tu chvili jsem na všechno zapomněla a užívala si jen jeho, jednou rukou jsem mu zajela do jeho hnědých kurdnatých vlasů a usmála se do polibků. Byla jsem teď šťastná. Bylo to, co jsem chtěla. Teď jsme mohli spolu objevovat něco nového a vidět, kam nás to zavede.

Když nám došel dech, odlepily jsme se od sebe a ztěžka oddechovali. Opřela jsem si svoje čelo o to jeho a zavřela oči.

„Měli by jsme jít. Za čtvrt hodiny začíná zápas" řekl. Zvedli jsme se a já otevřela dveře. Venku na nás čekalo překvapení.

U jedné stěny vedle dveří byl opřený Viťas a u té druhé byl Panák.

„Vy jste nás poslouchali?!" řekl naštvaně Láďa. Já jen zakroutila hlavou.

„Noo...ne! My jen hlídali čas, aby.. eh...aby Krejda stihl zápas!" mrkl na nás Vitas.

„Jojo, přesně tak." potvrdil Panák a zazubil se na nás.

„Běžte radši" řekl Láďa tak v klidu ale tak chladně, až mi z toho vyskočila husí kůže. Občas z něj jde fakt strach.

Oba dva kluci se rychlostí blesku rozešli chodbou, až na její konec.

„Kdyby dneska nebyli v základní sestavě, tak bych je oba dva hned zabil." povzdechl si Láďa, když mě vzal za ruku a vyrazili jsme zpět do kabiny.