Můj Kapitán

6

Laďa

Dneska je den zápasu. Dost důležitého. 306. derby. Cítil jsem v kostech, že dneska neprohrajeme.

Když jsme dojeli s týmem autobusem na Letnou, cítil jsem se vážně dobře. Vylezl jsem z busu a zkontroloval, jestli kustodi nepotřebují něco vzít do kabiny. Všechno už bylo vevnitř, takže jsem pokračoval dál.

„Hej Krejdo! Tyvole, neuveríš čo som zistil!" vyjekl za mnou Šulo. Pobaveně jsem se na něho otočil.

„Povídej, ty náš detektive" chytil jsem ho kolem ramen.

„Vieš o tom, že naša nová fizioterapeutka chodila so slávistom?" obeznámil mě s novinkou, která pro mě nebyla už tak úplně nová. Na to jsem ani nepomyslel, že tu bude její ex. Sice nebude hrát, protože je zraněný, nebo co, ale i tak tu bude. Ani nevím proč, ale najednou jsem tu náladu už tak dobrou neměl.

„To si děláš prdel! S jakým?" připletl se do našeho rozhovoru Čváňa.

„S Zimou" odpověděl mu Šulo.

„Jo, když jsem odcházel, tak už spolu nějakou chvilku byli. Vypadali spokojeně. Vlastně ani nevím, co se mezi něma stalo, že se rozešli." řekl Kuchtič, který nás očividně celou dobu poslouchal. Chtěl jsem se ho zeptat víc jakej byl jejich vztah ale někdo mě přerušil.

„To Krejdovi určitě vůbec nevadí. Aspoň má šanci jí zbalit!" ovinul kolem mě ruku Kara.

„Haha! To určitě. Moc dobře víte, že já nikoho balit nechci. Su profesionální profesionál a vztah by mi jen přidělával starosti." řekl jsem svoje moudro dne a otočil se od nich ke svému místu, abych se mohl začít převlékat.

„Když myslíš" pokrčil rameny Kara a taky odešel na svoje místo.

Začal jsem se převlékat ale nemohl přestat myslet na Báru. Proč se mi tohle děje!? Nikdy mě žádná holka tak nepřitahovala, nikdy su kolem žádné nebyl tak nervózní.

Bára

Dnes mají kluci důležitý zápas a já tu však nejsem od toho abych dělala fyzioterapii před zápasem nebo případně po zápase těm, co svoje zranění nerozchodí. Moje práce zatím spočívá ve fyzioterapii pro nedůležité zranění nebo případně kontrolování stavu hráčů. Důvěra ve mně ještě zkrátka není taková, abych se starala o ty důležité věci. Což chápu. Aspoň mám motivaci na sobě makat.

A přesně motivace je to proč jsem tu ve čtyři hodiny odpoledne. Nemusela bych tu být, nemám ve smlouvě před a po zápasovou péči, nicméně to taky nemám zakázané.

"Co ty tu děláš?" ozve se hluboký hlas za mými zády, když procházím chodbou zabraná do telefonu v ruce.

"Vařím guláš. Co asi?" pronesu ironicky.

"Ty si dnes nějaká nabroušená, a pokud vím tak nemáš na starost zápasovou péči," zamračí se Láďa, jehož výraz mě neskutečně vytáčí.

"Nějaká práce se pro mě vždycky najde," mrknu na něj, schovávající telefon do kapsy kalhot. Nedohlám s ním konverzovat délenež je potřeba.

Na druhé straně se objeví Marek, jehož jsem se tu pět minut zpět snažila najít.

"Vy dva se nenecháte, že ne?" pousměje se nad tím, co mi právě Láďa řekl. Odhodlaně zakroutím hlavou i když si to neberu nějak osobně.

"Pojď ukážu ti, co je potřeba," kývne hlavou směrem k šatnám. Další hodinu pak strávím staráním se o hráče. Nošení dresů, flašek a jídla podle jejich potřeby. Nezlobím se protože jsou v šatně polonazí takže mám aspoň pěkný výhled. Nakonec se ale dostanu k praktikám jednoho z fyzioterapeutů. Na moji obranu bych ale chtěla říct, že tohle jsem v zahraničí dělala taky.

Někdy v pět zápas začne. První polovina probíhá dobře. Sice to není moc kopaná, je to spíš lehaná ale nakonec se Spartě podaří dát gól, konkrétně komu jinému než Hložkovi. Druhá polovina začne faulem na Hancka, kterého musí odnést na nosítkách, protože jeho koleno udělalo takovou rotaci za kterou by se nemusela stydět vrtule vrtulníku.

Deset minut na to se vzduchem proletí můj oblíbenec s číslem 37. Potichu se zasměji, přeju mu to.

"Tak ho běž zkontrolovat, ne? Na co čekáš," zakřičí nervózně trenér Vrba. Okamžitě se zvednu a jdu mu pomoct. Sebou si beru brašnu, která ani nevím, co obsahuje.

Když k Láďovi příběhnu, leží na zemi a drží se za lýtko. Podle toho pádu bych řekla, že buď simuluje nebo to má natrhnuté. Ještě úplně nevím, jakou hru hraje.

"Zvládneš to rozchodit nebo chceš střídat?" skloním se k němu.

"To vážně poslali tebe?" vzteká se. Nad tím zakroutím hlavou stejně jako Adam který dneska přišel s tím, že se chlastat půjde dneska namísto víkendu. Jeho holka mu totiž naplánovala něco jiného.

"Vidíš tu snad někoho jiného?" zavrčím nervózně protože se na mě trenér nervózně koukám. Potřebovala bych proto vědět jestli odejde nebo ho mám nechat odnést. "Zvládneš to rozchodit?" zopakuii otázku.Zhluboka se nadechne a on kývne hlavou. Pomůžu mu se zvednout a on na pravou nohu došlápne. Okamžitě ale zasyčí bolestí. Oceňuji že to aspoň zkusil.

Naznačím směrem do kabiny, že bude potřebovat vystřídat. Vrba si vztekle zanadává, ale pochopí, že Láďa kdyby mohl, tak hraje. Tím, že ostatní mají dost problémů s Davidem, kterého odnesli na nosítkách, je můj. Příležitost na kterou jsem čekala. Jenom jsem si přála takovou příležitost, která nemá druhé jméno idiot.

Láďa svolí a s někým se vymění. Podepřu ho a dokulháme společně do vyšetřovny, kde si sedne na lůžko.

"Někoho ti zavolám," pronesu suše, protože jsem už otrávená jeho přístupem. Nenechám si znechutit svoji práci jeho nabubřelostí a náladou co dnes má.

"Ne počkej. Neotravuj je zbytečně. Hanci je na tom znatelně hůř. S mým lýtkem si poradíš," narazí na obránce jehož koleno se stalo takovým těstovinovým vřetenem. Kývnu hlavou. Jsem ráda, že na mě neječí, povyšování totiž nemám ráda.

"Dobře, tak si lehni já se ti na to lýtko podívám," rozkážu mu. Mezitím co si sundavá kopačky a podkolenky já hledám záznam toho pádu, abych viděla, jak že to vlastně spadnul. Když to konečně najdu, dojde mi, že nesimuluje. Můj tip je natrhnutý lýtkový sval.

"Sorry, teda promiň, že jsem se choval jak debil před tím zápasem," omluví se, když se začnu věnovat jeho noze. Jen sem mlčela."Doufam ze omluvu přijmaš" dodal ještě 37, ja jen kyvla hlavou na náznak ano.

"To je dobře, protože se půjde zapít vítězství a já tam budu taky," ukáže na sebe teatrálně. Místo nadšení protočím očima.

"Ty bys měl jít domu a nepít. Potřebuješ regenerovat," pokouším se změnit jeho názor.

"Panák mě nezabije. Su přeci z Moravy, alkohol je lék," poučí mě.

"Ber to pozitivně. Aspoň se poznáme. A věř mi, že až zjistíš, jaký jsem, budeš mě milovat," postaví se na nohy. Zamračím se. Neměl by ještě chodit, nemá to zafixovaný.

"Milovala bych tě mnohem víc, kdyby sis sednul a pokusil si nedodělat tu nohu úplně. Tobě skončí kariéra a mě taky, protože mě vyhodí. Takže si zase pěkně sedni," udělám k němu krok a položím mu ruce na ramena, abych ho zastavila.

Hlavně mě poteší, že jsem braná, jako součást týmu, stejně jako mi dělá radost, že jsou se mnou kluci spokojení.

Po konci své pracovní doby, odcházím. Beru si batoh a procházím tím vnitřním bludištěm, které tu je.