Můj Kapitán

2

„Barčo, seš už hotová?" volá na mě Laura z pokoje do koupelny. Laura je moje nejlepší kamarádka už od základky. Dnes jdeme oslavovat moje narozeniny a zapít muj titul k fiziologii. Nějak furt nechápu, že mi je 23 a ze sem ten titul udělala. Cítím se stále jako teenager na střední škole.

„Už letím!" zavolala jsem zpět odpověď, když jsem ještě rychle nanášela poslední vrstvu pudru.

Oslavovat jdeme ještě s nějakými mými kamarády. Půjdeme do nějakého baru v Praze, který je pěkně dráhy, takže jsem ráda, že jsem oslavenkyně a nemusím nic platit.

Na sobě mám krátké, upnuté, bílé šaty. Když otevřu dveře, zatočím se dokola, abych je ukázala Lauře.

„Ježiš, seš sexy! Třeba si tě tam najde nějaký pěkný kluk. Určitě by neodolal." začne s úšklebkem.

„Však víš jak to mám s klukama. Od té doby co jsem byla s Davidem je nemůžu ani cítit, hlavně ne fotbalisty!" protočila jsem očima.

David. David Zima. Obránce Slavia Praha. Jediný vážný vztah co jsem kdy měla. Možná by to někomu mohlo přijít směšné, když mi je 23 let. Ale já se prostě jednoduše do vztahů nehrnu. Buď se někdo najde, nebo ne.

„Já vím, ale hrozně bych ti někoho přála. zasloužila by sis někoho, kdo ti bude furt na blízku a bude tě milovat takovou, jaká jsi." sedla si vedle mě na postel a položila si hlavu na moje rameno.

„Musíme jít, aby nám nezrušili rezervaci!" vyhrkla a vyskočila.

„Notak! Šup šup oslavenkyně!" hnala mě ke dveřím. Už teď mě bolely nohy z podpatků co sem si dnes vzala na sebe!

Když jsme taxíkem dorazily na místo, už tam na nás čekali ostatní moji kamarádi. Byly tu holky ze střední i z vejšky. Jen a pouze holčičí párty. Žádné mužské pohlaví. Tak jak to mám nejradši.

Se všema jsem se objala a přivítala. Předali mi dárky a popřáli, a pak to začalo. První panák, druhý, třetí... ani nemám páru kolik jich dohromady bylo.

Bavily jsme se, smály na celý bar, když najednou se rozrazily vstupní dveře a dovnitř padla parta mladých kluků kluků. Nejdřív jsem přes mozek zalitý alkoholem nerozeznala kdo jsou, ale pak se mi rozsvítilo. Hráči hvězdného A-týmu Sparty. Občas na ně chodím na Letnou. Jsem srdcem Sparťanka už od mala. Neptejte se, proč jsem chodila se slávistou, ani já to nechápu.Doma mně taky moc nepochvalili.

Pozorovala jsem je mezitím, co se holky bavily mezi sebou. První jsem rozpoznala Adama Karabce a Martina Vitíka. Oba dva mám ráda, jsou to sympaťáci. A hezouni. Ovšem zadaní. Dále tam byl Kryštof Daňek a Tomáš Čvančara. A jako poslední... ten nesmí chybět. Kapitán Ladislav Krejčí. Snad jediný Sparťan kterýho nemůžu vystát. Moc si o sobě myslí podle mě.

„Koho tam tak pozoruješ?" naklonila se ke mně Laura. Všechna pozornost od našeho stolu se stočila ke mně. Ukázala jsem na partičku fotbalistů.

„Fotbalisti ze Sparty." povzdechla jsem si. Holky se na ně otočily. „Ty kráso! Jsou pěkní." poznamenala Verča. „Jojo, Barča má hlavně ráda toho co sedí u baru nejblíž k nám" začala Laura mluvící o třicet sedmičce. Moc dobře ví, jak ho nemám ráda.

Protočila jsem očima a omluvila se, že si musím odskočit. Menstruace se neptá a dneska se mi fakt nehodila, jelikož v těch bílích šatech to nebylo moc bezpečný.

Když jsem se vracela, cestu mi zastoupilo nějaké mužské tělo. Musela jsem hodně zaklonit hlavu. Čvančara. Začalo mě bolet za krkem. S mými 170 centimetry a jeho 2 metry to bylo těžké koukat mu do obličeje. Trochu se sehnul.

„Čau krásko." a je to tu zas. Fotbalisti. „Můžu tě pozvat na pan-" nestihl to doříct, protože ho další jeho spoluhráč odstrčil. „Čváňo, přestaň otravovat tuhle slečnu. Nedá ti." napomenul ho Kara. „Omlouvám se za něho, měl už dost panáků." střelil po něm ještě jednou pohledem. „V pořádku, znám vás. Chodím na vás koukat na Letnou, takže vím jak se tak nějak chováte. Nečekala bych u něj nic jiného." zasmáli jsme se.

„Seš Sparťanka?" zeptal se Vitík, který vůbec nevim jak se tu tak rychle vzal. „Už od malička" přikývla jsem. Kluci si výměnili pohledy a oba se na mě v zápětí usmáli.

„Cože jsem to slyšel? Sparťanka?" zaslechla jsem za sebou hluboký hlas. Moc dobře jsem poznala komu patří. Otočila jsem se za hlasem. Naše pohledy se spojili a on se usmál. Kapitán mě sjel pohledem od hlavy až k patě, což nebylo dvakrát příjemné v mini šatech, které jsem měla na sobě.

Úsměv jsem mu neoplatila a otočila jsem se zpět k Vitasovi a Karovi.

„Ajajaj, tady někdo nemá v oblibě Krejdu" smál se Vitík a Karovi hrál pobavený úsměv na rtech. Najednou k nám přešel Krejčí, aby mi viděl do obličeje.

„Pff, blbost! Mě mají rádi všichni." prohlásil sebevědomě ale věděla jsem, že to ublížilo jeho egu. To se mi líbilo. Koutkem oka jsem zahlédla, že si Čváňa sedl k mému stolu a baví holky. Stočila jsem pohled ke třicet sedmičce.Ten kluk ma asi hidne velké ego.

„Bohužel kapitáne, já jsem výjimka." usmála jsem se na něho ironicky. On mě probodával pohledem. Jeho pohled se přesunul k mýmu hrudníku. Prasák. Začalo mi to být nepříjemný a tak jsem si založila ruce na hrudník a to ho přimělo pohled vrátit na můj obličej.

„No dobře." oplatil mi ironický úsměv a odpochodoval za Čvančarou k mému stolu.

„To bude zkousávat dlouho." řekne pobaveně Kara.

„Přesně, je zvyklý že všechny holky, co fandí Spartě ho mají za boha," řekne Viťas celý červený od zadržovaného smíchu. "a myslím že ses mu asi líbila. Seš moc hezká holka a Krejdův typ." dokončil větu a já se málem zadusila vlastní slinou. No bezva! Proč zrovna jeho typ?

Omluvila jsem se a vrátila se zpět ke svému stolu.

Krejčí s Čvančarou stále bavily holky a měli jejich plnou pozornost. Když jsem došla za Krejčího, položila jsem mu ruku na rameno. Proč si s ním trochu nepohrát že?

Když se otočil a spatřil mě, vzal mě kolem pasu a posadil na jeho koleno. Myslím, že už v sobě má taky dost alkoholu.

„Holky, chápete to? Vaše kamarádka mě nemá ráda. To je snad nemožný nemít rád takového hodného chlapce jako su já" začal a já poprvé slyšela naživo jeho brněnský přízvuk.

Když jsem na něho stočila pohled, koukal na mě s jeho rukou stále okolo mého pasu. Měl hezký oči, to se muselo fakt nechat uznat.

„Nemám tě ráda, protože si o sobě moc myslíš." usmála jsem se na něho a jednu ruku mu položila na jeho zátylek.

„Já?" zatvářil se ublíženě.

„Mhm, třeba jako teď? Copak se sahá na holku, kterou ani neznáš?" zajela jsem mu prsty do vlasů a on se víc opřel o mojí ruku.

Nevěděla jsem co mu na to říct a tak jsem ho poplácala po rameni, zvedla se a šla si sednout na svoje původní místo. Ladislav ze mě nespouštěl oči.

"Ale tož, teď tě poznám ne?" Ten kluk ma ega az na strop.

„Vy tu něco slavíte?" zeptal se Čvančara s pohledem na moji korunku na hlavě a na dort na stole.

„Barča má narozeniny a udělala titul na magistra fizioterapie" odpověděla mu Linda s rukou kolem mých ramen.

Ladislav se na mě podíval ještě upřeněji a usmál se.

„Tak to by jsme Barču asi měli pozvat na panáka." vypravil ze sebe LK37. Super! Teď už dokonce ví jak se jmenuju. Nic lepšího mě dneska nemohlo potkat.

Jak řekl, tak udělal. Zavolal i zbytek kluků a tak jsme byli všichni namačkání u našeho stolu.

„Tak na Barču" zvedl Čváňa panáka. Ladislav zvedl svého a přiťukl jako všichni ostatní. Jeho oči byli přikované k těm mým. Jemu hrál na rtech úsměv, já žádné emoce neprojevila.

Ze zbytku večera si už nic moc nepamatuju. Jen to, že jsme s kluky zůstali jen já a Laura..