Jednorázovky, HP

Znavený marností konání

Kdo vstává časně poránu
a obchází svět sám,
nad hlavou vidí sedm havranů
ve světlech neonových lamp.

Město bylo pár hodin před rozbřeskem liduprázdné. Severus Snape to naprosto chápal. Lehce po třetí hodině ranní nechtěl bloudit venku nikdo. Ani on ne. Dokonce ani psi, které předtím slyšel, už nevyli. Nejspíš se každý z nich choulil ve své boudě. Jedinou Snapeovou společnicí byla bílá kočka, kterou čas od času zahlédl v přilehlé uličce. Vypadalo to, že ho sleduje, ale držela si bezpečný odstup. Snape se na chvíli zastavil a zadíval se na ni. Mapovala si ho bytrým pohledem, ale zároveň se snažila tvářit, že je jí Snape naprsto lhostejný. ,,Čiči!" zavolal polohlasně. Nic. Ani ucho se jí nepohnulo, ani sebou netrhla překvapením. Mělo ho to napadnout. Byla hluchá. Neslyšela, pokračovala ve svém bloumání, aniž by věděla, že ji ten osamělý člověk volal k sobě. Snape se cítil trochu zklamaně. Poprvé dal jiné živé bytosti najevo, že si jí všímá... A dopadlo to takhle. Zůstal sám, nic se nezměnilo, ani ta vteřina, kdy zatoužil po něčem skutečném, k ničemu nebyla. Dávalo vůbec něco v tomto světě smysl? Severus Snape od konce války nevěděl, proč vlastně přežil. Každý den nad tím přemýšlel a lámal si hlavu, jestli jeho život měl nějaké ,,pokračování".

Ulice se zdály nekonečné. Stejně jako osamělý život. Pansy si povzdechla a vzhlédla k temné obloze. Vzpomínala na své dětství a dospívání, kdy koukávala na nebe a hledala svou hvězdu. Teď už to věděla. Žádnou hvězdu neměla. Sklonila hlavu, strčila ruce do kapes a pokračovala v chůzi. Nezasloužila si nic. Věděla moc dobře, že nebyl ve světě horší člověk než ona. A tak se to snažila napravit aspoň těmito nočními výlety.

Silueta dalšího člověka na konci ulice ho překvapila, ale nedal to na sobě nijak znát. Severuse vlastně docela potěšilo, že nebyl jediný, kdo nedokázal spát. Člověk mu šel naproti, Severus se snažil na osobu moc nekoukat, ale... Bylo na ní něco povědomého. Snad to malé zhoupnutí v bocích, možná ta nenucená elegance v kroku, nebo to bylo tou hrdě zdvyšenou bradou. Zastavil se. Osoba si toho všimla a zpomalila. Obě ruce v kapsách. Severus nezastavoval, šel blíž k ní a snažil se rozvzpomenout. Byl od ní už jen pár metrů, když vytáhla z kapsy hůlku a namířila ji na Severuse.
,,Prosím, proklejte mne," řekl tiše a myslel to vážně. Pansy nevěříčně zírala na svého bývalého profesora. Sklonila svou hůlku, když se trochu vzpamatovala.
,,Nečekala jsem vás tu," pravila místo omluvy. Severuse napadlo, že Parkinsonová se nezměnila. Nikdy se neomlouvala a nikdy se omlouvat nebude. A bylo mu to jedno. ,,Jste to skutečně vy?" zeptala se po chvíli.
,,Sám nevím," odvětil Snape popravdě. 
Pansy chápavě pokývala hlavou. Bylo to zvláštní, ale Snape vystihl přesně, jak se i ona cítila. Nastalo dlouhé a nepříjemné ticho. Ani jeden nevěděl, jestli začít mluvit. Byla mu naobtíž? Otravoval ji?  Severus prošel kolem Pansy a pravil: ,,Sbohem, Parkinsonová." Odcházel. Minul ji a odcházel! Pansy se zbláznila.
,,Nechcete jít se mnou?" zeptala se zbrkle. Severus Snape se zastavil. Otočil se k ní znovu čelem a dlouze se Pansy zadíval do očí.
,,Kam?"
,,Já... Já nemám přesně určený směr," přiznala se Pansy.
,,A proč bych měl jít s vámi?"
Parkinsonová pohodila rameny. Sice to nebyla odpověď v pravém slova smyslu, ale Snapeovi to kupodivu stačilo k tomu, aby došel zpět k ní. ,,Tak nás veďte," pronesl s lhostejností sobě vlastní.

Nemluvili. Nebylo co říct. Bylo toho příliš moc na vyslovení. Pansy se dívala do výkladních skříní, i když věděla, že nic z těch hadrů nemělo takovou cenu, jaká se nacházela na visačkách. Stejně jako její duše byla bezcenná. Severus předstíral, že si prohlíží domy, které míjeli. Ve skutečnosti se díval na Parkinsonovou. Vypadala stále mladince, ale přece jen na ní bylo něco jiného. Pohled, kterým se dívala, byl naprosto odlišný od toho, který dřív mívala. Jakoby něco v jejích očích zestárlo o stovky let. Severuse napadlo, že se v tom pohledu zrcadlí on sám. Tak trochu jiný druh sebereflexe, pomyslel si a v duchu se nad sebekritikou uchechtl.
,,A jak se jinak máte?" zeptala se Pansy zničehonic, aniž by otočila hlavu Snapeovým směrem.
,,Vanitas vanitatum et omnia vanitas," odvětil Snape. Parkinsonová na to nic neřekla, tak chtěl dodat: ,,To znamená..."
,,Marnost nad marnost, všechno je marnost," skočila mu do řeči a teprve nyní na něho pohlédla. ,,Vím, že si o mně myslíte, že jsem úplně blbá. A tak trochu máte pravdu. Ale něco málo jsem se přece jen naučila."
To Snapea zarazilo. Netušil, co na to říct. ,,A jak se máte vy?" zeptal se proto z donucení.
,,Snažím se splatit svůj dluh," řekla pouze. Severus se nadechoval, aby se zeptal, co tím myslí. Ale v tu chvíli jim nad hlavou proletěl havran a hlasitě zakrákal. Oba zvedli své hlavy a pozorovali, jak havran zakroužil a zamířil doleva. ,,Nevadí, že trochu přidáme do kroku?" zeptala se a (aniž by čekala na odpověď) rychlým krokem se vydala do postranních uliček. Snape netušil, proč nastala ta změna. Zastavila se po pár minutách rychlé chůze, zadívala se na zeď, na které seděl havran. Ještě jednou zakrákal. Snape si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že Parkinsonová tichounce havranovi poděkovala. Ten vzlétl, zakroužil znovu nad jejich hlavami, a zmizel.
,,Půjdete se mnou na noční sklenku vína, popřípadě na brzké ranní kafe?" zeptala se, ale stále koukala směrem, kde před chvílí seděl havran.
,,Prosím?" vydal ze sebe Snape, protože jeho mozek nedokázal pozvání zpracovat.
,,Ráda bych vás vzala k sobě domů a pohostila vás. Ani mi nedošlo, jak moc mi lidský kontakt chybí," vysvětlovala a hrabala se v jedné z kapes.
,,Myslíte tím, že bychom byli sami u vás doma? Sami? Dva?"
,,Sami dva není úplně nejvhodnější výraz, ale dalo by se to tak říct," pravila Pansy a sehnula se k zemi. Něco položila na chodník, narovnala se v zádech a zacouvala pár kroků dozadu. Snape byl tak podiven celou situací, že nedokázal nic říct. Zmateně hleděl na chodník, pak na Parkinsonovou, pak na chodník. Chvíli se nic nedělo. Ani Parkinsonová se nehýbala, nemluvila. Pak se ozvalo zašustění. Z temného koutu pomalu a velice opatrně vylezla bílá kočka. Zastavila se, změřila si Pansy i Snapea pohledem, pak se ještě mnohem opatrněji a pomaleji přiblížila k místu, kde předtím stála Parkinsonová. Začmuchala malým čumáčkem a začala jíst. Teprve nyní Snapeovi došlo, co Pansy na chodník položila. Pansy se vydala ke kočce skoro se stejnou opatrností jako kočka sama. Sehnula se k ní a vzala si ji do náruče. Kočka se trochu polekala, ale Pansy ji jemně a zároveň pevně chytila za krkem. ,,Jak jsem říkala. Snažím se splatit dluh," řekla a podívala se na Snapea. ,,V hodině mezi psem a vlkem - hledám se svým havranem Jakubem toulavé kočky. Už jich mám doma šest a dalším třem jsem našla domov."
Snape jí křivdil. Myslel si, že se nezměnila. Ale Parkinsonová se velice změnila a upřímně řečeno bylo jedno, jestli to bylo kvůli dobrému srdci nebo výčitkám svědomí. Snape to chápal. A obdivoval. Nebylo snadné pohlédnout do svého nitra a vidět všechnu tu špínu, která se tam za roky nastřádala. A ještě těžší bylo s tím začít něco dělat. A konat dobro každý den s vědomím, že to jen máloco odčiní.
,,Rád se od vás nechám pozvat na kávu," řekl Severus Snape a uviděl Pansy se na maličký okamžik usmát. A tím vykouzleným úsměvem snad i on část své viny odčinil.

A půjdem' spolu časně poránu,
v zástupu a každý sám.
Nad hlavou sedm havranů
ve světlech neonových lamp.

- Oldřich Janota (1949-2024)