Jednorázovky, HP

Rutina

Molly Weasleyová se vzbudila před svítáním. Nebylo to neobvyklé, vstávala tak pokaždé. Krátce pohlédla na svého manžela, který ještě spal. Pousmála se. Tak moc ho milovala. Pohladila ho po tváři, vstala z postele a protáhla si rozbolavěná záda. Oblékla si župan, vyčesala si vlasy do drdolu, aby jí nepřekážely, vyhrnula si rukávy. Připravila snídani a kávu. Vyskládala na kuchyňskou linku vše, co potřebovala k obědu.
,,Dobré ráno," pozdravil ji Arthur, zezadu ji objal a políbil ji do vlasů.
,,Dobré," odvětila Molly. ,,Už mám snídani. Posaď se, všechno ti přinesu." Arthur se zasmál a poznamenal, jak skvělou má manželku. Položila před něj talířky se zeleninou, pečivem, sýrem a přinesla mu hrneček s kávou.
,,Sedni si na chvíli se mnou," požádal ji něžně. Molly se zamračila, měla ještě spoustu práce, kterou chtěla stihnout. Sedla si vedle svého muže. Chytil ji za ruku. ,,Mám tu dnes zůstat s tebou? Mohl bych si vzít v práci volno."
,,Arthure," začala přísně, ,,zaměstnání bys neměl zanedbávat, kdy se ti jen zlíbí."
,,Vždyť jde o jeden den," obhajoval se Arthur.
,,Nemusíš tu se mnou zůstávat. Nic mi není, jen mě bolí záda," řekla nakonec mírněji.

Políbila Arthura na cestu a zamávala mu. Osaměla. Došla pro konvičku a zalila všechny květiny v domě. Oloupala brambory, nakrájela zeleninu a začala vařit vývar. Mezitím setřela prach. Narovnala se v zádech a z úst jí unikl malý sten bolesti. Otřela si zbloudilou slzu. Dala péct kuře. Zametla podlahu, i když to nebylo vůbec potřeba. Přerovnala knihy, i když je rovnala včera. Prohledala všechny pídě, jestli nenajde nějakou ztracenou ponožku. Možná pátrala po něčem jiném, sama nevěděla. Uklidila první dětský pokoj, druhý, třetí... V posledním povlékla peřiny, posadila se na jednu z postelí, přejela rukou po polštáři. Povzdechla si a rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Vstala, vzala vyměněné povlečení a hodila ho do koše s prádlem. Promnula si unavené oči, naplnila kbelík vodou a mydlinkami a klekla si ke schodům. Drhla schod za schodem a tiše plakala. Na prstech se jí vytvořily varhánky, neměla ten pocit ráda, ale nepřestávala drhnout. Otřela si zpocené čelo, zvedla ramena, svěsila je, záda znovu zabolela.

Došla do kuchyně a zadívala se na trhací kalendář. Znovu propukla v pláč. Rozběhla se ke kalendáři a vyrvala dnešní den. Roztrhala stránku s nápisem: 2. květen 1999. Pohodila papírky na zem, padla na podlahu a hlasitě vzlykala. Objaly ji dvě paže.
,,Odpusť, že jsem tě tu nechal samotnou," zašeptal omluvně Arthur. ,,Došlo mi to až na ministerstvu, tak jsem se co nejdřív vrátil." Molly se rozplakala ještě víc. Arthur ji pevně držel v náručí a kýval se s ní.
,,Můj chlapec... Můj chlapeček..." vzlykala Molly. ,,Můj Fred..."
,,Já vím," šeptal Arthur a hlas se mu lámal zármutkem. Oplakávali smrt syna na podlaze, kterou Molly každý den vytírala, aby prací zapomněla na tu hroznou ztrátu.
,,Nezvládám to," špitla Molly.
,,Zvládáš to. Jsi silná, Molly. Jsi úžasná," ujišťoval ji manžel. ,,Nemluvíme o tom, to je ta chyba. Měli bychom si být oporou a vzpomínat na Freda otevřeně... ne pouze potají."