Jednorázovky, HP

Nejistí

Otřel si zpocené ruce o kalhoty a se skloněnou hlavou prošel kolem ní. ,,Ahoj," hlesla Hermiona nejistě. Spěšně se otočil a pozdravil. Otevřela ústa a Remus si na chvíli myslel, že mu třeba něco poví. Nic neřekla, místo toho pomalu vydechla a sklopila zrak. Takže pokračoval svou cestou. A přemýšlel o všech větách, které mohl vyslovit. A u každé se přesvědčil o tom, že by vyzněla hloupě. Nebyl dobrý řečník. Ale když byl s ní, chtěl začít křičet a překotně vyprávět o všem, o čem celý život mlčel. Jenže se bál, trochu se i styděl. A všechna slova, která se drala z úst, zůstávala ležet na jeho jazyku.

Před večeří se Hermiona posadila vedle něj a položila na stůl dva hrnečky. Jeden přisunula blíž k němu. Tázavě na ni pohlédl. ,,Heřmánkový, nasypala jsem si ho nějak moc a vím, že ty ho máš taky rád," řekla a usmála se.
,,A mně jsi nic nepřinesla?" zeptal se zklamaně Ron, který seděl vedle Hermiony z druhé strany.
,,Rone, nemám čtyři ruce a navíc, ty bys chtěl něco jiného než heřmánkový čaj, a to by mě zdrželo," odpověděla Hermiona. Nehodlala se s ním dohadovat.

Osaměli. Hermiona přemýšlela, co by mohla říct a prstem přejížděla po hrnečku.
,,Děkuju za čaj," pravil tiše Remus. Byla překvapená, že první promluvil on. Remus by to do sebe taky neřekl, ale asi v něm ještě přebývala nějaká maličká odhodlanost.
,,Není za co děkovat. Jak jsem říkala, nasypala jsem si ho hodně," odpověděla Hermiona.
,,Akorát, že já poznám vůni saturejky," pronesl s lehkým pousmáním.
,,To mě mělo napadnout," zasmála se Hermiona. Často zapomínala na to, že je vlkodlak. ,,Vyhrál jsi. Mám jiný čaj než ty. Byla jsem jen líná připravovat pití i Ronovi."
,,Jak vůbec víš, že mám heřmánkový nejradši? Moc často ho nepiju," vyzvídal s pohledem upřeným na své dlaně.
,,Jednou jsi to říkal... Heřmánkový je pro mě největší potěšení, proto si ho dělám jen při výjimečných příležitostech," citovala jeho slova, která vyřkl před dvěma lety.
,,A proč jsi dnešek uznala jako výjimečnou příležitost?" Hermiona se nad tou otázkou přihlouple usmála a tváře jí začaly plát karmínově rudou barvou. Pak zvedla ramena, protože sama nevěděla. Nebo spíš věděla a nechtěla to říct.
,,Myslela jsem si prostě, že výjimečný den se dá vytvořit výjimečným čajem," řekla nakonec. Ponořili se do mlčení. Ani jeden na druhého nepohlédl. Hermiona dopíjela dávno dopitý čaj, Remus nenápadně žmoulal rukáv svého svetru.
,,A jak... Jak se vlastně vůbec máš?" zašeptal, jako by se ptal na něco nepatřičného.
,,Asi dobře," odpověděla Hermiona nesměle a červenala se, jako kdyby se jeho otázka týkala něčeho hrozně tajného.
,,To jsem rád," řekl Remus.
,,A jak se daří tobě?"
,,Myslím si, že docela dobře," odvětil. Oba na sebe pokývali hlavou a nejistě se usmáli nad trapností situace. ,,Četl jsem tu novou knihu o neznámých tvorech žijících v Nepálu."
,,Je to dobrá knížka? Chtěla jsem si ji koupit, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi bude líbit," rozpovídala Hermiona nadšeně. Knihy, to bylo to téma, ve kterém se cítila sebejistě.
,,Skvěle napsané dílo," odpověděl Remus. Hermiona se usmála. Chvíli mlčeli a přemýšleli, jestli by mohli vyslovit pár vět, nebo už by to bylo nežádoucí. ,,Můžu ti ji půjčit. A když se ti bude líbit, tak si ji koupíš," nabídl Remus a pustil zmuchlaný rukáv svetru.
,,Byl bys moc hodný." Tato odpověď stačila k tomu, aby Remus zareagoval odběhnutím do svého pokoje. Hermiona vyčkávala jako na trní. Když se vrátil, podal jí knihu a zatímco si ji Hermiona prohlížela, mlčky postával u stolu. Nevěděl, jestli si ještě může sednout vedle ní. Rozhodl se, že nebude riskovat nepříjemnou situaci. ,,Doufám, že se tě to zaujme," popřál Remus a odešel. Mohla ještě něco poznamenat, ale napadlo ji, že se s ní Remus už bavit nechce.

,,Je to skutečně skvělá kniha," řekla Hermiona o tři dny později a vrátila ji majiteli. Remus se spokojeně usmál. ,,Myslel jsem si, že se ti bude líbit."
,,Ani jsem nečekala, že to bude tak hezky napsané." Remus přikývl, protože před zakoupením knihy taky neměl vysoká očekávání. Hermiona vymýšlela téma k rozhovoru, ale nic chytrého ji nenapadalo.
,,Tak... Měj se hezky," řekla nakonec.
,,Hermiono?"
,,Ano?" Remus najednou nevěděl, co říct. Nebo spíš věděl, co říct, ale nevěděl, jestli to má vůbec vyslovit. Hermiona skoro nedýchala, když čekala na to, až promluví.
,,Přemýšlel jsem, že bychom mohli... Pokud bys chtěla, samozřejmě. Pokud ne, tak to pochopím. Mohli bychom někdy, napadlo mě, zajít třeba do kavárny," řekl a v tu chvíli se v něm všechno zachvělo pocitem zmaru. Vlastně ani neočekával, že by souhlasila.

,,Moc ráda," usmála se Hermiona a statečně skrývala překvapení a přílišnou radost. Remus byl její odpovědí natolik šokován, že jen tiše hleděl na mladou čarodějku. ,,Tak třeba zítra?" navrhla, když zjistila, že Remus asi nepromluví. Stále překvapený Remus jenom pokýval hlavou. ,,Dobře," řekla Hermiona, ,,budu se těšit." Na to znovu neodpověděl. Hermiona se rozloučila s přihlouplým úsměvem a naprosto klidným krokem vyběhla schody jako zblázněná a vletěla do svého pokoje. Zavřela za sebou dveře a přemýšlela, jestli se vůbec stalo to, v co tajně doufala. A začala se bát. Možná ji čekala skutečná schůzka. Snad poprvé v životě sdílela pocity jiných dívek, které hystericky vyhazují šaty ze skříně a nemají co na sebe. Nevěděla, v čem by se mu mohla zalíbit. Možná, že ho odradí svým vzhledem. A možná se bude chovat tak hloupě, že si Remus uvědomí, že ji vlastně vůbec nemá rád.

Celý večer stál u své postele, na které měl vyskládané tři své oblíbené košile. Ani jedna se mu nezamlouvala. Přemýšlel, že posezení s Hermionou zruší. Jeho nudný zjev by ji stejně zklamal. Jenže si to tolik přál! Chtěl s ní být, aspoň u stejného stolu s šálkem horké čokolády. Takže se znovu zaměřil na košile a další hodinu a půl vybíral mezi hnědou, světle hnědou a okrovou. Nakonec se rozhodl, že to za něj rozhodne jeho budoucí já, pověsil košile zpátky do skříně a lehl si. Jenže stejně nemohl usnout. Vybavoval si tenhle pocit. Cítil se tak celé roky ve škole, kde měl krásnou spolužačku. Když s ní měl jednou spolupracovat na lektvaru, vnitřně se třásl stejně jako teď. Po letech měl šanci být s okouzlující dívkou, ale bylo to tak děsivé, že si vůbec nemohl užívat nadšení, které tajně poskakovalo v jeho srdci.

Domluvili se, že se sejdou u kavárny. Hermiona totiž chtěla využít možnosti zajít si nakoupit pár nových brků na psaní. Remus postával u místa setkání. Měla dvě minuty zpoždění, a protože to byla Hermiona Grangerová, tak věděl, že to znamená jediné – nepřijde už vůbec. Byla totiž jinak naprosto dochvilná. I přes to čekal dál a byl čím dál skleslejší. ,,Už běžím!" ozval se hlásek a v davu uviděl utíkající Hermionu. ,,Moc se omlouvám, už jsem tu," oznámila zadýchaně. Remus tomu stejně nevěřil, že tam přišla. Takže párkrát zamrkal, než vůbec odpověděl: ,,To je v pořádku. Čekám jenom chvilku."

Otevřel jí dveře a vydali se k malému stolečku. Usadili se naproti sobě a objednali si pití.
,,Tahle košile ti sluší," řekla Hermiona a ukázala na modrou košili. ,,Ta je nová, že?" Remus stydlivě přikývl a poděkoval za kompliment.
,,Taky ti to sluší," pravil a Hermiona sebekriticky poznamenala, že si tuhle halenku vůbec nechtěla vzít, ale nic jiného nenašla. ,,Je to moc hezká halenka," ujistil ji. Chvíli oba mlčeli. Hermiona si prohlížela nápojový lístek, i když už dávno měla objednáno. Remus se rozhlížel po prostorech kavárny. ,,Je to tu moc hezké," hlesl. Hermiona se taky rozhlédla a souhlasně přikývla.
,,Mají to tu nově vymalované," řekla. Zase nastalo ticho.
,,Omlouvám se. Jsem trochu..."
,,Nervózní?" dořekla Hermiona. ,,To doufám, protože já jsem hrozně moc nervózní."
,,Já asi mnohem víc," přiznal Remus a ukázal, jak moc se mu třese ruka. Hermiona ukázala svou, která se klepala jako větvička ve vichřici. Oba se tomu tiše zasmáli. Hermioně zčervenaly tváře a musela sklopit zrak.
,,Moc ráda si s tebou povídám," přiznala Hermiona a sledovala jeho reakci. Tentokrát sklonil hlavu Remus.
,,Já s tebou taky," zašeptal stydlivě. ,,Chtěl jsem tě někam pozvat už dávno, ale nebyl jsem si jistý..."
,,Jsem moc ráda, že ses k tomu nakonec odhodlal, protože já tu odvahu neměla."
,,Já... Já bych tě rád vídal," zašeptal Remus. ,,Jistě, vídáme se skoro denně, ale já... Víš... Mohli bychom...si někdy...popovídat. Nebo... Víš, Hermiono, že se mi moc líbíš? Nejenom fyzicky, i když jsi samozřejmě krásná, ale hlavně du...duše...duševně." Hermiona se dojatě usmála, jako kdyby konečně vyslovil něco, co už dávno mělo být vysloveno.
,,Remusi, ani nevíš, jak moc se líbíš ty mně. Ráda si s tebou budu povídat. Pořád. Kdykoliv."