Jednorázovky, HP

Bude líp, část 1.

Naštvaně třískla se spisy o stůl. ,,Prosím. Nepoškozujte. Majetek. Ministerstva," řekl automatický hlas zpod stolu. Hermionu to vytočilo ještě víc, takže to desky praštila rukou. ,,Prosím. Nepoškozujte..."
,,JO! Já tě slyším!" houkla Hermiona. Jakákoliv snaha byla marná. Nevěřícně si odfrkla a začala pochodovat po kanceláři. Ve svých mladých letech byla tato žena donucena hledět pravdě do tváře. Vstávala každý den ve čtyři ráno, chodila spát kolem půlnoci. Vyřizovala korespondenci i doma. A ať už usilovala o cokoliv, nedařilo se to. A bylo jedno, jestli šlo o pracovní jednání, nebo o nedostatek pochopení ze strany Rona. Přecházela sem a tam a uvažovala, jestli má vůbec cenu se snažit.
,,Neuvěřitelný," špitla si pro sebe a upravila si účes. Při přemlouvání kolegů házela rukama, nohama a hlavou také, takže byla poněkud rozvrkočena. Změnit svět k lepšímu bylo těžší, než by předpokládala. Blížil se čas oběda. Jediná chvíle v celém dni, kdy nemusela na chvíli mluvit. Krátce na sebe pohlédla do zrcadla a svižným krokem se vydala do kantýny. Usedla ke stolu a ihned se na ni začali všichni obracet.
,,Víte, Hermiono, já vás tím nechci nijak zatěžovat..."
,,Chtěla jsem se jen dozeptat..."
,,Jak jste uvedla při poslední porady prvního dne v měsíci..."
,,Já se omlouvám, jenže pokud budete mluvit jeden přes druhého..." snažila se Hermiona, ale evidentně ji nikdo neposlouchal. Natáhla se k proplouvajícímu talíři, aby si nabrala pár brambor, jenže ostatní jí v tom bránili. Talíř zmizel za rohem a vesele si letěl k dalšímu stolu.
,,No a tak jsem jí poslal sovu do Irska..."
,,Ale přitom v předposledním jednání jste jasně uvedla..."
,,Hermiono! To jsem rád, že tě vidím!" ozval se nadšený hlas, který přehlušil všechno štěbetání ostatních. ,,Tak jsem si zkoušel tu počítačovou hru a musím ti říct... Prosím, tak s dovolením... Támhle je volný stůl, to je moje snacha, já potřebuju něco projednat." Tímto způsobem se k ní probojoval Arthur Weasley a usedl vedle ní. ,,Ten Ping je geniální hra," dořekl nakonec spokojeně.
,,Pong," opravila ho Hermiona. ,,A to jste teprve u té nejjednodušší hry," dodala.
,,Jsi nějaká posmutnělá, Hermiono," odtušil pan Weasley. Hermiona si povzdechla a pohlédla na něj.
,,Nechtěli mě vyslechnout s tím novým návrhem," pravila a s rázností napíchla na vidličku jednu bramboru, která prolétala kolem. Úlovek rozřízla napůl, jakoby snad brambora mohla za nespravedlnost celého světa.
,,To mě mrzí. Vím, jak ti na tom záleželo," odvětil mnohem jemněji Arthur a povzbudivě se usmál. ,,Tak dobrou chuť," popřál a nechal ji, aby si odpočinula. Bylo zvláštní, že pan Weasley, ač upovídaný, jako jediný věděl, kdy mlčet.

Blížil se večer, takže Hermiona vyměnila čaj za kávu. Tajně si vyzula vysoké lodičky a vzala si měkké pantofle. Na ministerstvu už stejně moc lidí nebylo. Chodila z práce mezi posledními. Uvelebila se na židli a snažila se soustředit na naprosto zbytečnou práci. Bohové ji prostě nebyli nakloněni. Bylo to vlastně znamení, že by se neměla vůbec snažit. S těžkým srdcem si přiznala, že na tuhle práci nemá sílu. Nebrečela. Byla příliš vyčerpaná na slzy. Ozvalo se zaklepání, okamžitě se vzpamatovala a zvolala: ,,Dále!"
,,Hermiono, já si myslel, že tu ještě budeš," začal pan Weasley a zavřel za sebou dveře. ,,Už jdu domů. Tak jsem se přišel zeptat, jestli jdeš taky."
,,Omlouvám se. Já ještě musím dodělat spoustu věcí," odpověděla Hermiona. ,,Ale pokusím se dorazit brzy."
,,A nepotřebuješ s něčím pomoct?" nabídl se pan Weasley nezištně.
,,Děkuju vám, Arthure, ale tímhle se musím prokousat sama. Jestli teda za sebou nechci nechat takový nepořádek..." zašeptala spíše pro sebe.
,,Přemýšlíš o odchodu?" zeptal se ihned pan Weasley. Překvapeně vzhlédla a přemýšlela, jestli je to na ní skutečně tak poznat.
,,Já ještě nevím. Dnešek se nevyvedl vůbec podle mých představ."
,,Nenech se odradit." Pan Weasley se chápavě usmál a rozloučil se. Osaměla.

Káva přestala působit. To bylo před víkendem naprosto běžné, protože musela pročíst mnohem víc spisů než obvykle. Únava se dostavila ze vteřiny na vteřinu. Položila si hlavu na stůl a vzpomínala na dny, kdy jí tohle všechno dávalo nějaký smysl. Zavřela oči a usnula.

Trhla sebou a prudce zvedla hlavu. Bylo skoro jedenáct hodin. V hlavě si přepočetla, kolik toho zaspala. Zadoufala, že Molly nechala zbytek večeře na stole. Vyčerpaně se podívala na stoh papírů a rozhodla se, že dnes už nic dělat nebude. Přezula se do lodiček a sepsala poslední poznámky na malý papírek.

Do sobotního rána se probudila s pocitem, že by neměla vůbec vstávat. Rozespalá na sebe hodila župan a sešla do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Zaspala, to bylo jasné. A ostatní si odešli na nějakou společnou procházku. To, že jí nenechali vzkaz, ji zas tak neštvalo. Ale nedokázali jí ani nechat kávu. Nalila do konvice vodu.
,,Dobré ráno," řekl Arthur Weasley s úsměvem na tváři. V ruce si nesl hrneček.
,,Ráno... To bych neřekla," odtušila Hermiona a zastyděla se.
,,Je pravda, že spousta lidí tuhle dobu nebere jako ráno, ale já ano."
,,Kávu? Čaj?" zeptala se Hermiona a vzala mu z rukou hrníček.
,,Čaj. Děkuju." Hermiona připravila jeden nápoj sobě a druhý pan Weasleymu. ,,Půjdeš si s tím sednout do obývacího pokoje?" Hermiona se zamyslela a nakonec souhlasně přikývla. Znaveně se zhroutila do křesla. Pan Weasley usedl na své oblíbené místo na pohovce.
,,Kde jsou ostatní?" zeptala se Hermiona.
,,Kde by byli?" usmál se nechápavě pan Weasley. ,,Všichni spí." Tentokrát nerozuměla Hermiona. Podívala se z okna a zjistila, že je ještě noc. To vysvětlovalo tu tmu. Pohlédla na hodiny.
,,Já myslela, že jsem zaspala. A naopak... Já spala jen tři hodiny," řekla udiveně Hermiona.
,,To je ten zvyk z práce. Člověk je v neustálém napětí. Já se takhle budím celý život, ale naučil jsem se odpočívat aspoň při bdělém stavu. Vždycky si udělám čaj, čtu si, přemýšlím..."
,,Hrajete počítačové hry," zavtipkovala Hermiona a pan Weasley se od srdce zasmál a přiznal, že to taky patří mezi jeho záliby. Hodiny ubíhaly, Hermiona vyprávěla o životě v mudlovském světě a za okny líně vstávalo slunce. Jako první se k nim připojila Molly. Hermiona jí pomohla se snídaní a všichni se sešli u stolu. Mezi posledními přišel Ron. Sedl si vedle Hermiony a ta ho políbila na tvář. Ron se netvářil moc nadšeně.
,,Čekal jsem na tebe," řekl vyčítavě.
,,Vím. Omlouvám se," odpověděla pouze.