Jednorázovky, HP

20 let

Pohlédla z okna, už se stmívalo. Spletla si vlasy do copu a oblékla si svetřík, aby jí nebyla zima. Připravila si veliký hrnek čaje. Došla do obývacího pokoje, kde ležel Ron a pročítal noviny.
,,Jdu si sednout na verandu," oznámila Hermiona a sehnula se k němu, aby ho políbila.
,,Nebuď tam dlouho, už večer bývá zima," doporučil jí Ron. Hermiona se usmála a přikývla. Ještě vteřinu ho sledovala, jak si čte. Zamířila ke dveřím. Otevřela je a hned ji zaujala opuštěná obálka ležící před prahem. Sebrala ji a koukla se, komu je určena. Bylo tam napsáno: Hermiona Grangerová. I tak si nebyla jistá, jestli jí přísluší si dopis vzít. Ale bylo tam napsané její jméno. Měla právo si dopis vzít. Usadila se na schodu, položila si hrnek s čajem vedle sebe a chvíli jen otáčela obálku v ruce. Písmo znala. Určitě to písmo už někdy viděla, jen se nedokázala rozvzpomenout kde. Nakonec opatrně natrhla obálku, aby se dostala k dopisu.

There's a note underneath your front door,
that I wrote twenty years ago.
Yellow paper and a faded picture
and a secret in an envelope.

Hermiono,

kéž bych mohl všechno vylíčit, nebo aspoň trochu osvětlit, proč píšu. Nevím, jestli mým slovům porozumíš. Obávám se, že budeš zmatená a možná se na mne naštveš, že nyní se ozývám. Prosím, aspoň se pokus dočíst mé vyznání. Chci, abys věděla všechno. Ať už to bude stát cokoliv. I kdyby to znamenalo, že Tě navždy ztratím, musím to napsat.

Není to tak jednoduché, přenést své myšlenky na papír. Tolikrát jsem uvažoval, že Ti napíšu, ale slova nepřicházela. Tentokrát jsem to důkladně promyslel, aby to dávalo smysl. Nebo to možná dává smysl jen mně.

Pamatuješ si, když jsme se poprvé viděli? Bylo to ve vlaku do Bradavic. Byl jsem tehdy nadšený, jak obětavou kamarádku Harry má. Dodnes jsem Ti za to vděčný, jak moc jsi mu pomáhala. Domnívám se, že bez Tebe by měl svůj život mnohem těžší. Ale tenhle dopis není o Tvém pomáhání Harrymu, Řádu, světu... I když to všechno určitě taktéž stojí za zmínku. Omluv mé odbíhání od tématu, nechce se mi to škrtat. A už jsem ten dopis začal psát tolikrát...

Už tehdy jsem obdivoval, jak jsi chytrá a důvtipná. Navíc Ti hodně dlužím za to, že jsi neprozradila mé tajemství, i když jsi na něj přišla velmi brzy.

Hermiona se nejistě usmála. Konečně jí došlo, odkud písmo zná. Bylo to stejné písmo, které hodnotilo její eseje z obrany proti černé magii. Bohužel jen jeden jediný rok, proto ho nerozeznala hned.

Nevím, kdy přesně k tomu došlo. Roky jsme se vídali jen náhodně, většinou jsme spolu ani neměli šanci mluvit. A už vůbec ne o samotě. Přesto, kousek po kousku, den po dni, jsem se do Tebe zamilovával. Snažil jsem se to zarazit. Vyhýbal jsem se Ti. Nikdy jsem nedal nic najevo. Nebo aspoň doufám. A Ty jsi rostla do krásné mladé čarodějky. Přišly rány. Pro nás oba. Ty jsi ztratila rodiče a stáhla ses do sebe. Bylo to hrozně bolestivé, vidět Tě trpět a nedokázat Ti pomoct. Chtěl jsem tehdy sedět u Tvé postele a držet Tě za ruku. Jenže jsem nemohl. Nebylo by to vhodné. Navíc se Ti věnovala spousta jiných lidí. Já byl ten poslední, jehož přítomnost bys uvítala. Ale věř mi, vždy jsem tu byl pro Tebe, jen jsem Ti to nikdy neprozradil.

Proč jsem se teď odhodlal? Sám nevím. Asi mě přinutilo to, že ses přestěhovala, protože najednou Tě nevídám. Nejsi tu a já celé dny přemýšlím o tom, jak se máš. Dřív jsem měl aspoň jistotu, že se uvidíme na snídani, obědě a večeři. A když jsem měl šťastný den, potkal jsem Tě třeba i na chodbě a prohodili jsme pár slov. Vím, nejsem moc upovídaný, takže jsi většinou po snaze navázat hovor, odešla a mávla mi na pozdrav. Bál jsem se, že bych se rozmluvil až moc. Děsil jsem se toho, že by ze mě jen tak, mezi řečí, vypadlo, jak moc Tě miluju.