Duplicate {Tom Kaulitz}

6

„Iso!" Uslyšela jsem hlas mého otce a bouchnutí vchodových dveří hned po tom. Vyskočila jsem z postele a hned zbíhala schody dolu.

„A-ahoj tati" vypadlo ze mě a já pozorovala jak starší muž hází se svou taškou o zem.

Hned podle tónu jeho hlasu jak volal moje jméno jsem věděla že je něco špatně. Cítila jsem jak se mi klepou konečky prstu na rukou.

Polkla jsem si a čekala co z něho vypadne. Pomalým krokem se blížil ke mně a jeho vzteklé oči se dívali do těch mých vystrašených.

Nebyla to ani chvilka a hned na to jsem ucítila silnou ránu jeho dlaně na mé tváři.

Slzy se mi hrnuly do očí. Bolestivou tvář jsem si chytla a podívala se zpátky na mého otce.

Neměla jsem se jak bránit, proti němu jsem nic. Jen dívka v jeho domě co dělá vše, co on požaduje.

„Běž uklidit kuchyň" řekl přísně a otočil se zády ke mně. Ještě jsem tam dobrých pár sekund stála než jsem se vydala do kuchyně.

Vždycky si na mě vybíjí vztek, a já nevím pořádně ani důvod. Začala jsem u dřezu mýt všechno nádobí co tu nějakou dobu stálo na kupě.

„Iso!" Ozval se opět jeho přísný hlas z obýváku. V pozadí hrál jeho oblíbený program na televizi.

Všechny chloupky na těle se mi naježili. „Ano?" Opatrně jsem se zeptala a bála se všeho. Bála jsem se co udělá teď.

„Pivo!" Řekl krátce a stručně a mně se ulevilo že chce jen to. Že chce jen čtvrtou flašku piva za večer.

Z lednice jsem vytáhla vychlazenou flašku toho nechutného alkoholu a pevně ji sevřela do obou rukou.

Vydala jsem se s ní do obýváku kde byl teď cítit jen smrad cigaret. Cigaretu kterou teď dokouřil tipnul do popelníku vedle křesla a prudce mi vytrhnul tu flašku piva z rukou.

„Jdi zpátky uklízet" mávnul za sebe směrem ke kuchyni. „Neslyšelas? Vypadni uklízet ty smrade!" Zvýšil na mě hlas a moje tělo sebou cuklo.

Už to začíná, ten jeho hněv který se nedá zastavit. Nedá se zastavit ani cigaretou a ani flaškou alkoholu.

Dá se zastavit jen řvaním na jeho dceru které se dokáže někdy proměnit na to, že se mě druhý den děti ze školy ptají proč mám modřiny po těle nebo rozseknutý ret.

Nevypadlo ze mě ani slovo a já pořádně nevím ani proč. Bála jsem se natolik že jsem nedokázala mluvit.

Moje nohy jako by ztuhnuly v betoně co na slunci zasychal. Nevydala jsem se do té kuchyně, jen jsem pozorovala mého otce co svíral lahev piva tak pevně že jsem se divila že se pod jeho stiskem neroztříštila.

„Jsi úplně blbá? Ohluchla si? Kurva vnímej Iso!" Jeho pusa se pochybovala a jeho křik mi zněl v uších jako ozvěna.

Vše kolem mě se jako zpomalilo. Připadala jsem si neživě. Žiju vůbec na tomhle světě nebo jen přežívám?

Pozorovala jsem jak vyhazuje lahev piva do vzduchu směrem na mě. Než jsem stihla zareagovat sklo se rozbilo o moje nohy a pivo z flašky se rozlétlo všude kolem mě.

Podívala jsem se dolu a uviděla jak mi z řezných ran ztéká krev. Všude kolem mě bylo sklo a skvrny piva na koberci.

„Iso si jako tvoje matka!" Zařval na mě a mně se začalo stmívat před očima. Jak já nenávidím krev. Nenávidím víc mého otce nebo krev? Nenávidím osud, ten nejvíce.

***

Vylétla jsem z lehu a opřela se rukama. Byl to jen sen, byl to jen sen Bello. Nepanikař.