Duplicate {Tom Kaulitz}

12

„To je takový debil!" Zanadávala jsem si a vyšla bránou z kampusu ven. Naštvaně jsem nesla desky s kopiemi článku a šla směrem na autobusovou zastávku.

Rozhodla jsem se za chůze si ještě jednou článek přečíst a najít ty chyby které tam profesor viděl.

Nic.

Zvedla jsem oči od papíru a jen spatřila muže pár centimetrů před sebou. Nestihla jsem se zastavit a neplánovaně do něho vrazila.

„Ježíši! Moc se omlouvám" omluvil se mi muž. Kopie článku se rozlétly všude po chodníku a já jen pozorovala tu katastrofu.

„To nic není" mávla jsem nad tím rukou a sebrala desky a pár kopií ze země.

Muž se sehnul aby mi pomohl. Mlčky jsme tam oba sbírali mojí nepovedenou práci.

„Tenhle je roztrhnutý" ozval se a zvedl jeden papír který se roztrhnul skoro na dvě části.

„Vadí to?" Zeptal se nejistě jakoby si to vyčítal. „Vůbec, je to jen neúspěšná školní práce" řekla jsem trochu naštvaně když jsem si vzpomněla na slova profesora.

„Neúspěšná?" Nadzvedl obočí a popadl další kopii která byla vcelku. Místo toho aby ji dal na kupu ostatních papírů si ji nechal v rukou a začal číst.

Strašně jsem ho chtěla zastavit ale svojí potřebu jsem potlačila a s trapným tichem papíry začala rovnat do desek.

Snažila jsem se nic neříkat, jen jsem tam stála a pozorovala jeho obličej. Jakékoliv pohnutí obličejových svalů ve mně vyvolalo paniku a nebo naději.

Začala jsem přemýšlet nad jeho myšlenkami. Bude ke mně upřímný? Zkritizuje mě? I když, přece jenom kritika v životě je taky k něčemu dobrá.

„Co jste myslela tím že je vaše školní práce... neúspěšná?" Zvedl oči od papíru a s vážným výrazem čekal na moji odpověď.

„Profesor na ten předmět mě s tou prací poslal do háje" mykla jsem rameny a on se furt tvářil vážně s trochou zmatením.

„To teda nechápu proč" smrštil obočí k sobě a znovu se podíval na článek. „Vše zapadá do sebe. Téma, vyjadřování, informace... co se mu na tom tak nelíbilo?" Ptal se spíš sám sebe.

Trochu jsem se zasmála a byla jsem ráda že nejsem sama zmatená ze slov profesora, ale záleží na názoru náhodného člověka na ulici který tomu ani nemusí rozumět?

„To by mě taky zajímalo ale profesor mi to tak zhodnotil" nahlas jsem si povzdechla a desky si už radši uklidila do tašky.

„Studujete žurnalistiku?" Zeptal se a trochu se usmál jako by měl nějakou naději. Opatrně jsem přikývla a jeho úsměv se ještě víc rozzářil.

Nechápala jsem proč se tak usmívá. Je to jen náhodný člověk ne? Nepotkávám zase jen tak někoho slavného, že ne?

„Asi bych se vám měl představit" začal něco hledat po kapsách. „Jsem Oliver Thompson, spolumajitel deníku The Sun" podal mi nějakou kartičku.

Možná jsem teďka snila, opravdu přede mnou stojí spolumajitel deníku The Sun?

Kartičku jsem si pořádně prohlédla, opravdu nelhal. Pod velkým textem kde bylo napsáno jeho jméno se nacházely všechny důležité informace.

„Jednou jsem byl taky na vašem místě, naštvaný že mi profesorka neuznala mojí práci když jsem studoval. A koukejte kde jsem teď" rukama ukázal na kartičku kterou jsem držela v ruce.

Radost mi proudila v žilách, tohle se mi děje jen ve snech. I noční můře bych teď věřila víc že je realitou.

„Rád bych se s vámi někdy pracovně setkal. Ještě dneska zavolejte" prstem mi na kartičce ukázal jeho telefonní číslo a já jen přikývla na souhlas.

„Rád jsem vás poznal... ehm" zastavil se když si uvědomil že nezná moje jméno. „Isabella Shirley" doplnila jsem ho.

„Isabello" dokončil svojí větu a usmál se. „Já vás taky" lehce jsem mu zamávala a pak se každý vydal svojí cestou jakoby jsme se nikdy nepotkali.

Srdce mi skákalo radostí. Sice jsem pořád nevěděla co má se mnou v plánu ale věděla jsem že to bude něco skvělého.

Rychle jsem doběhla na autobusovou zastávku a jen tak tak stihla autobus. Sedla jsem si na moje oblíbené místo a už jen se sluchátky v uších pozorovala cestu domu.

Po nějaké době mě koukání z okna začalo nudit. Z kapsy jsem vytáhla svůj telefon a po trocha přemýšlení napsala Ann.

Netrvalo to ani pět minut a můj mobil mi už začal vyzvánět. Rychle jsem tichou melodii mého mobilu utlumila a telefonát zvedla.

„Kdy se sejdeme!?" Vykřikla mi do ucha Ann bez jakéhokoliv pozdravu. „Taky tě ráda slyším" zasmála jsem se a hned jsem věděla že Ann na druhé straně telefonu právě protočila očima.

„Zrovna jedu busem do Greenwich, ještě to mám tak 15 minut jízdy" odpověděla jsem na její otázku.

„Dobře, to mi zrovna vychází" řekla a já v jejím hlasu slyšela menší úsměv. „Budeš na mě čekat na zastávce?" Zeptala jsem se.

„To je jasný" zasmála se a já s ní. Ann mi vždycky dokáže zvednout náladu i když zrovna ona nemá nejlepší den.

Takové mají být nejlepší kamarádky, obětavé a jsou tu vždy pro tebe. Jako Ann.

„Tak jo, budu se těšit" znovu jsem se usmála. „Tak zatím" ozvala se „Zatím".

Po skončení hovoru jsem mobil uklidila zpátky do kapsy od mých džínů a dál pozorovala už nakoukanou cestu domu z okna.

Když autobus zastavil na zastávce pár ulicí od mého domu hned jsem popadla svoje věci a vyběhla z toho vozu ven.

Pozdravila jsem se s Ann pevným objetím a řekla jí o všem co se mi dneska přihodilo.

Měla jsem to dost náročný, i ona to uznala. „Nezajdeme si na mekáč" navrhla po tom co jsme došli před kavárnu a zároveň můj byt.

„Ty vždycky víš co já zrovna potřebuju nejvíce" povzdechla jsem si a ona se tomu zasmála.

Rychle jsem běžela na byt si odložit věci. V kavárně jsem se pozdravila s tetou, Ericem a Amelii a vyšla ven kde na mě čekala natěšená Ann.

„Mám neskutečnou chuť na nuggety se sladko-kyselou omáčkou!" Zakňučela Ann a já se zasmála ještě víc.

Zdravíčko!
No, já moc zdravá nejsem ale i přes to tu máme další kapitolu.

Budu moc ráda za jakoukoliv podporu, hlavně za hvězdičku. Čím víc jich bude, tím větší šance že si můj příběh přečte víc lidí.

Přežijte školu jako jste přežívali tohle čtvrtletí a mějte se.
Vaše Ally.