Duplicate {Tom Kaulitz}

11

Jak jsme si s Vivi slíbily, tak jsme udělaly. Když jsem spatřila ty její zrzavé vlasy u fontány hned jsem zrychlila do kroku.

„Ahoj" pozdravila jsem ji a tak ji vyrušila ze čtení nějaké knihy. „Máš čtyři minuty zpoždění" pozdrav mi neoplatila.

„Promiň, ztratila jsme přehled o čas" omluvila jsem se ji, ale hned na to jsme obě vybouchly smíchy.

„Pojď, jinak nám zaberou místa vepředu a my nic neuslyšíme" popadla moji ruku a už mě táhla dovnitř.

Vydaly jsme se směrem k aule a snažily se přes zaplněnou chodbu dostat co nejvíce dopředu.

Naštěstí v aule zůstaly nějaká místa vepředu, sice až v druhé řade ale pořád lepší než tak ve čtrnácté.

Posadily jsme se na plastové židličky a začaly debatovat o dnešním dni a co se nám tak zajímavého přihodilo.

Místa kolem nás se začaly zaplňovat a hluk v místnosti přibýval na hlasitosti. „Od kolika že to je?" Zeptala se mě Vivi a já mykla rameny.

Nikdo nám přesný čas začátku vyhlašování neřekl. Otočila jsem se na nějakou brunetku vedle mě a opatrně na ni promluvila.

„Ehm... nevíš kdy to má začít?" Zeptala jsem se a ona se zamyslela. Potom se podívala na svoje hodinky a zpátky na mě „Asi za pět minut, doufejme" řekla s perfektním úsměvem na rtech.

„Dobře" úsměv jsem ji oplatila a otočila se zpátky na svojí kamarádku. „Asi tak za pět minut" semkla jsem rty do tenké čáry a ona přikývla hlavou.

Už moc lidí nepřicházelo a tak jsem doufala v začátek. Dveře do auly se zavřely a na jeviště přišel náš profesor na žurnalistiku a reportáže.

Všichni v místnosti začali tleskat a tak jsme se s Vivi k nim přidaly. Už jen aby vyhlásil toho šťastlivce a já mohla jít domu.

„Dobré odpoledne studenti" řekl do mikrofonu a tak se jeho hlas rozezněl ze všech stran z reproduktorů.

„Určitě už jste nedočkaví a tak proč to natahovat že?" Zasmál se. Je pravda že v místnosti panovala napjatá nálada.

Když jsem se porozhlédla spatřila jsem jen vystresované, znuděné nebo unavené výrazy.

Ani se nedivím, je pátek a před námi je týden volna. Všichni se jen těší na pařby na kolejích nebo na pouhé volno a pohodové dny.

„Chtěl bych vám všem poděkovat za to že nikdo svojí práci nepodcenil. Po dlouhém čtení a zhodnocování tu přece jenom máme nejlepší článek"

Zvednul desky které držel v jedné ruce a podíval se na papír který měl na deskách připnutý.

„Vaše články se tématy dost lišily, dost mě potěšilo že nikdo neměl stejné téma a každý byl originální"

Znovu promluvil, sakra řekl že to nebude prodlužovat snad ne?

„Ale jeden nás zaujal naprosto nejvíce" papír z desek odepnul a nadechl se aby mohl pokračovat.

„Globální sportovní události, článek Jamesa Harringtona" hned jak to dořekl tak se v místnosti znovu ozval hlasitý potlesk.

Nikoho s jménem James Harrington neznám, ale přeju mu to. „Vážně? Článek o sportu vyhrál?" Ozvala se Vivi.

„Co?" „Jen tomu nemůžu uvěřit, o sportu píše každý zbabělec" uraženě řekla a já se tomu musela zasmát.

Profesor ještě něco dál povídal a nakonec i krátký článek přečetl. James tam psal o nedávném hokejovém zápasu co v Londýně proběhl a tak mě to moc nezaujalo.

Hned jak vyhlášení skončilo tak jsme se s Vivi zvedly a odešly. U fontány jsme se rozloučily a každá se vydala svým směrem.

Rozhodla jsem se že ještě zajdu do knihovny na naší fakultě. Radši chodím do té pro celý kampus ale učebnice se hledají lépe v téhle.

Vyběhla jsem schody do druhého patra a otevřela dřevěné dveře do tiché knihovny.

Knihovnici jsem pozdravila pouhým úsměvem a bez váhání jsem se vydala hledat učebnici na práva.

Očima jsem prohlížela každou knihu v regálu s právem než jsem našla to, co jsem hledala.

Knihovnice si poznamenala že si učebnici půjčuju a já tak mohla spokojeně odejít.

Na chodbě jsem si učebnici hodila do batohu a vydala se zpátky po schodech do přízemí.

„Slečno Shirley?" Uslyšela jsem mužský hlas vyslovovat moje příjmení za mými zády. Nervózně jsem se otočila a spatřila profesora na žurnalistiku.

Už po třetí za dnešek.

„Uhm dobrý den, potřebujete něco?" Nadzvedla jsem obočí a on se usmál. „Máte na chvilku čas? Rád bych s vámi něco probral"

„Jo, čas mám" pořád jsem nevěděla co má v úmyslu a tak jsem se nejistě vydala za ním.

Došli jsme až k jeho kabinetu. Podržel mi dveře a já vešla dovnitř. „Posaďte se" ukázal na křeslu v rohu místnosti a on se vydal k jeho stolu.

S několika myšlenkami jsem ho pozorovala. Vzal si nějaké papíry na stole a vydal se ke mně.

Posadil se na druhé křeslo a jen si nahlas povzdechnul. „Váš článek" vytáhnul papír s textem a položil ho na konferenční stolek mezi námi.

Začala jsem se dost obávat ale zůstala jsem mlčet. „Nesedí mi tam dost věcí" znovu promluvil.

„Co vám tam nesedí?" Nervózně jsem se zeptala a on se znovu podíval na text. „Téma a celkový styl psaní" řekl stručně.

„Vliv celebrit na lidi? To mi nepřijde jako vhodné téma do novin před předáváním cen" řekl a já furt nechápala jeho point.

„Nic negativního tam ale nepíšu, ani nezmiňuju žádnou celebritu tak v čem je problém?" Začala jsem trochu zuřit.

„Slečno Shirley, jednoduše kdybych měl váš článek zhodnotit tak zhorším váš průměr jednou známkou" podíval se na mě.

Furt jsem nechápala jeho slova. Chce mi dát špatnou známku? Za co? Vždyť jsem splnila všechny jeho požadavky.

„Proto vám chci nabídnout to, že vy si vyberete jiné a vhodné téma a přes volno napíšete nový článek abych vám nemusel dát špatnou známku" usmál se.

Nejradši bych mu teď ten ksicht rozmlátila že by se už nikdy neusmál.

Přes všechen vztek jsem jen přikývla. „Dobře jsem rád že jsme dohodnuti" zvedl se z křesla a já jeho pohyby zopakovala.

Nastavil ruku aby si s mojí mohl potřást. Naštvaně jsem si s ním potřásla a popadla svojí tašku.

„Tak se mějte" řekl a já se vydala ke dveřím „Na shledanou" bez jediné emoce jsem vyšla z kabinetu a nechala dveře za mnou zabouchnout.

Byla jsem tak naštvaná, co si o sobě ten hajzl myslí?

Ahojky, další kapitolka.

Jako vždy budu moc ráda za jakoukoliv podporu, takže hvězdička nebo i menší komentář v jakémkoliv smyslu.

Užívejte zbytek týdne, vaše Ally.