Duplicate {Tom Kaulitz}

7

*o rok a 8 měsíců později*

„Někdy si myslím že toho po nás chtějí až moc" povzdechla jsem si a vstala ze židle. Z lavice jsem popadla svůj notebook který jsem si dala do obalu a poznámkový sešit s propiskou.

„To jo" zasmála se Vivi a taky si sklidila věci z jejího místa. Učebna se pomalu vyprazdňovala a tak hned jak jsme měly všechno v taškách tak jsem ji opustily taky.

I přes to že jsem na oboru žurnalistiky, tak napsat článek co by mohl skončit v novinách je pro mě hrozná představa.

Společně s Vivi jsme procházely chodbami univerzity než jsme se dostaly k východu.

„O čem by si psala ten článek?" Zeptala se mě moje kámoška a zároveň spolužačka. „Nevím ještě... ty?" Podívala jsem se na ní a ona mykla rameny.

„Možná politika? To by zaujalo čtenáře" řekla po chvilce ticha a já přikývla na souhlas. „Nebo královská rodina, tam se taky furt něco děje" navrhla jsem.

Vyšly jsme velkými dveřmi ven na čerstvý vzduch. Před budovou se nacházelo několik žáku kteří seděli na lavičkách kolem hlavní cesty.

„Sejdeme se dneska v knihovně?" Zeptala jsem se „Musíme, potřebujeme vymyslet to téma!" Zasmála se a já s ní.

„Dobře" přikývla jsem „Tak se měj Vivi" zamávala jsem „Ty taky Bell!" Pozdrav mi oplatila a už se vydala opačnou cestou směrem kolej.

Vivi nebydlí v Londýně a ani nepochází z Anglie. Původem je z Irska ale ve svých pěti letech se s rodiči přestěhovali do Wales.

Dává to smysl protože u Vivi jde už jen od pohledu a přízvuku poznat, že je z Irska.

Ulicemi Londýna jsem pomalu došla až na autobusovou zastávku. Mám štěstí že skoro vždy nemusím dlouho čekat na bus, jelikož mi jízdní řád vychází s rozvrhem. Tedy pokud nemá bus žádné zpoždění.

Zaplatila jsem si jízdenku do Greenwich a pak už mě jen čekala 25 minutová cesta domu.

S Vivi se v knihovně často scházíme až na večer, kdy tam je klid a ne moc studentů kteří hned po vyučování studují.

Měla jsem tedy času dost ještě pomoct tetě v kavárně. Dost mě mrzí že kvůli škole už tam netrávím moc času, ale pátky a soboty si beru směnu vždycky.

V autobuse mám vždy čas na rychlé učení, čtení knížek, poslouchání podcastů a nebo na pouhé přemýšlení.

Furt se mi hlavou proháněla otázka: o čem budu psát ten článek? Samozřejmě že mám tolik možností, ale jaká je ta správná?

Co se děje teď ve světe? Co by mohlo lidi zajímat? Má to být o něčem špatným nebo dobrým? Co když se to zveřejní do novin a já tím ty lidi naštvu?

Asi to vidím tak že do konce týdne budu strávit večery díváním na zprávy, čtení novin a nebo projížděním sociálních sítí.

Autobus zastavil na zastávce kde vždy vystupuju. Popadla jsem svojí kabelku a ještě se rychle podívala na sedačku jestli jsem tam něco nenechala.

Vystoupila jsem a vydala se po chodníku doprava. Mám to tak kilometr domů, takže si vždycky něco k chůzi pustím do sluchátek.

Z kapsy u džínů jsem vytáhla sluchátka které naštěstí nebyly tolik zamotané jak někdy bývají.

Zapojila jsem si je do mobilu a pustila si písničky co mám stáhnuté. To mi připomíná že bych si mohla stáhnout nějaké další.

Počkat.

Co třeba udělat článek o trendech v hudbě? Osobně si myslím že se hudba za posledních 20 let úplně změnila.

To by mohlo být zajímavé. Ale o čem bych psala? Jen o trendech nebo jak k těm trendům došlo?

Otevřela jsem dveře do kavárny a rozhlédla se po rušné kavárně. Skoro všechny místa byla zasednutá a u pultu stálo nejméně pět lidí ve frontě.

Asi bych jim měla pomoct. Mlčky jsem si odběhla na byt se převléknout, umýt ruce a stáhnout si vlasy do drdolu.

Dole v kavárně jsem si v komodě vzala svojí zástěru a vešla za pult. Dneska měly směnu jen Cass a Amelie. Tetu jsem nikde neviděla takže hádám že si v tomhle ruchu někam odběhla...

„Ahoj" usmála jsem se na holky když jsem se k nim přidala. Cass ve stresu dělala všechny ty kávy a Amelie hlavně stála u kasy, ale když neměla co na práci tak pomáhala Cassie.

„Ahoj Bell" pozdravila mě Amelie která zrovna nabírala na talířek mrkvový dort.

„S čím mám pomoct?" Radši jsem se zeptala i když jsem věděla že by se pomoc hodila nejlépe úplně všude.

„Nějak to tady zvládáme" povzdechla si Amelie a talířek položila na výdejní místo vedle ledové kávy. „Možná by si mohla obíhat stoly jestli ti to nevadí" dala mi rychlý pohled a hned se věnovala dalšímu zákazníkovi.

Jen jsem přikývla hlavou a skrčila jsem se pro tác který byl pod pultem. Přes ruku jsem si přehodila navlhčený hadr a takhle vybavená se vydala mezi stoly.

Moje práce teď byla uklízet a když tak vyhovět zákazníkům. Když někdo chtěl mléko nebo cukr na víc, musel jsem pro to doběhnout za pult.

Někdy se zase stane že dítě vylije svojí limonádu a já to musím jít hned uklidit. Někdo chce další kávu, a někdo má zase potřebu si postěžovat jak je to nechutný.

Bývá to těžký, ale i tak mě to baví. Že bych napsala článek o agresivitě nespokojených zákazníků?

Ahojkyy
Snad se vám kapitola líbila, už se v příběhu někam posouváme.

Budu moc ráda za hvězdičku a jakýkoliv komentář, jak už pozitivní tak i negativní.

Mějte se krásně, vaše Ally.