Duplicate {Tom Kaulitz}

4

„Tak co rande?" Bylo první co jsem slyšela když jsem vešla do kavárny. Za pět minut zavíráme a tak Eric a Cassie s pomocí tety Marii pomalu uklízeli vše, co se dalo.

„Žádné rande to nebylo" okřikla jsem Cass a ona se zasmála. „Určitě ne... jen ti koupil kávu a strávili jste spolu v parku skoro tři hodiny, to rozhodně rande nebylo" skočil nám do toho Eric.

„Jen jsme si pokecali okay? Nic víc" zdvihla jsem ruce do obraného gesta a oni se tomu zasmáli.

„Jdu na byt, uvidíme se zítra" ironicky jsem se na ně usmála a oni mi ten úsměv s zamáváním oplatili.

Vydala jsem se ke dveřím na konci kavárny které vedli ke schodům. Dřevěné schody jsem vyběhla jako nic a pak po kapsách hledala klíč od hlavních dveří.

„Tady!" Řekla jsem si pro sebe a vytáhla klíč z přední kapsy u džínů. Opatrně jsem si nim otevřela a vkročila do bytu.

Ten byt tak moc miluju. Je to něco jiného než špinavý dům po kterém se všude povalují lahváče, jediná vůně která jde cítit je kouř cigaret, a vy se bojíte na cokoliv dotknout aby jste se nezašpinili.

Maria má ten nejhezčí byt co jsem kdy viděla. Má ho krásně barevný a na každém místě co to jde má kytky. V obýváku je zeď jen jako knihovna a všemu tomuhle dodává tu útulnost to, jak je to tady všude prosluněný.

Sundala jsem si tenisky z nohou a narovnala si je do botníku. Klíč s chlupatým králíčkem jako přívěšek jsem pověsila na jeden věšáček a vydala se dál.

Cestou do pokoje jsem se stavila v kuchyni pro sklenku vody a misku, do které jsem nasypala zbylé chipsy z otevřeného pytlíku.

„Ann?" Promluvila jsem na svou kamarádku do telefonu když se přestalo ozývat vyzvánění.

Hodila jsem sebou na postel a do pusy si hodila jeden chips. „Ahoj Bell!" Uslyšela jsem její hlas na druhé straně hovoru.

„Máš chvilku čas? Potřebuju trošku s něčím pomoct..." usmála jsem se a já věděla že na to kývne.

„Mám času dost, co potřebuješ?" Zeptala se a já se nadechla. Ihned jsem ji vysvětlila důvod proč přesně volám.

***

„Ó můj bože" přerušila ticho mezi námi které jsem já doplňovala křupáním chipsů, a hned na to se začala smát.

„Co? Co si našla" řekla jsem zvědavě a mobil si posunula blíž k sobě abych ji mohla víc slyšet.

„Věděla si že nejstarší želva na světě se jmenovala Jonathan? Co to je za obyčejné jméno!" Začala se neskutečně smát a já protočila očima.

„Soustřeď se na ty univerzity Ann!" Okřikla jsem ji a ona se furt smála. „Ale no tak! Vždyť to je hrozný jméno..." obhajovala se.

„Co třeba City? To není špatná univerzita" změnila jsem téma naší konverzace a otevřela si jejich stránky na notebooku.

„City? A co studovat tam?" Zněla dost nevěřícně. „Možná žurnalistika? Ta nezní vůbec špatně" sjela jsem myškou trochu níž a četla si jejich obory. Je to hlavně univerzita zaměřená na podnikání.

„Já univerzity ještě neřeším" zívla si a já se zmateně podívala na telefon odkud její hlas vycházel.

„Ann vždyť už máš jen-" „Bell! Je nám teprve 17 a přihlášky se podávají až za čtyři měsíce! Času je dost" skočila mi do řeči.

Měla pravdu, ale já už chci mít jistotu na jakou univerzitu chci jít a už si chci představovat život na ní.

Plánuju si vybrat nějakou v Londýně ať můžu pořád pomáhat tetě v kavárně.

Problém je že nevím co chci dělat... možná podnikání? Nebo herectví! Ale ta žurnalistika taky nezní vůbec špatně.

„Jak myslíš" povzdechla jsem si. Něco mi ještě říkala o univerzitách když v tom jsem uslyšela jak se otevírají vchodové dveře. Teta už je doma.

„Budu muset Ann, uslyšíme se zítra a ty mi povyprávíš o tom koncertě hned jak přijdeš!" Rozkázala jsem ji a ona to odsouhlasila se smíchem.

Hovor jsem típla a notebook zavřela. Co když se vůbec na žádnou univerzitu nedostanu? Sakra až moc přemýšlíš Bell...

„Bello?" Uslyšela jsem tety hlas. „Jsem v pokoji!" Zakřičela jsem nazpátek a z břicha se přetočila na záda.

Žurnalistika... když už, psala bych noviny nebo byla otravná paparazzi? Ne to radši ne... mohla bych být taky reportérka novin, ale co kdybych se ztrapnila v přímém vysílání?

Z přemýšlení mě vyrušilo ťukání na dveře. Vyzvala jsem tetu dovnitř a hlavou se na ní otočila.

„Nemám náladu na vaření... co tak si zajít na večeři?" Usmála se na mě a opřela se o trám dveří.

„Do italské restaurace?" Namítla jsem. „Do italské restaurace" přikývla a zasmála se. „Pojď, připrav se a za deset minut odchod" řekla a odešla z mého pokoje.

Ihned jsem vyskočila z postele a vydala se ke skříni. Dnes je dost horký letní den a tak jsem popadla džínovou sukni a k ní bílé tričko se vzory kytek.

Na nohy jsem si nazula baleríny rudé barvy a radši si do rukou vzala džínovou bundu kdyby se na cestě zpět ochladilo.

V zrcadle jsem se trochu upravila a do vlasu jsem si připnula sponky s kytkami na ozdobu.

Z postele jsem popadla mobil a vydala se z pokoje. Maria už stála v kuchyni a dopíjela skleničku vody.

„Přichystaná?" Nadzvedla obočí a sklenici položila na kuchyňskou linku. Přikývla jsem na souhlas a ona se usmála.

„Připomínáš mi tvojí matku" pořádně si mě prohlédla. Když mě někdo přirovnává k jejímu vzhledu beru to jako kompliment ale...

„Iso si jako tvoje matka"

Slova otce co mi řekl před několika lety při hádce mi do teď pořád hrají v hlavě. Si jako tvoje matka. Si jako tvoje matka...

Je to ozvěna která nechce přestat. Jeho slova mě vždy boleli víc než od někoho jiného, brala jsem si je pokaždé až moc osobně.

„Tak pojď" usmála se na mě znovu teta a vydala se ke dveřím. Následovala jsem její kroky a za námi ty dveře zamknula.