Vlkodlačí Láska

Narození nového prince

Princezna Elizabeth, vévodkyně Anna z půlnočního svitu měsíce

Dnes se narodit můj synovec, vlč princ. Syn krále Filipa a královny Natálie. Mého bratra a mé švagrové. S Patrikem jsme spolu zase trávili spoustu času. Od jejich svatby a korunovace uběhl půl rok.  V noci mi volala mamka, že jsem už teta. Tak jsme jeli do paláce. Když jsme dojeli do paláce, tak nás přivítali všichni až na Naty a mého synovce Noah. Šla jsem za Naty, tu jsem našla v Filipovi křídly v dětském pokoji, který si zařídili. 

Když jsme vstoupila do dětského pokoje, tak jsem zahledla kolíbku u které seděla Naty, polomrtvá, nevyspalá. I když byla pod dohledem lékařů jsem zasáhla. Přišla jsem k ní a řekla "Naty, jdi si lehnout já se o malého prince postarám." Naty se n mě unaveně usmála a šla si lehnout do vedlejší místnosti. 

Sedla jsem si vedle kolébky a zahleděla se na malého prince Noaha. Byl tak maličký a klidně spal, zabalil se do peřinky s vyšitým erbem našeho rodu. Jeho drobné, jemné prstíky se občas zachvěly a jeho dech byl tichý, sotva slyšitelný. V ten okamžik jsem cítila zvláštní pocity: obdiv, radost, ale také jistou tíhu. Uvědomila jsem si, že tento maličký chlapec jednoho dne ponese na bedrech velkou zodpovědnost, jako král, princ a ochránce našeho království.

Do pokoje tiše vešel Filip. I on působil unaveně, ale na tváři měl výraz něhy a hrdosti. Přisedl si ke mně a zlehka se dotkl Noahovy malé ručky. "Nemůžu uvěřit, že je to můj syn," zašeptal.

"Je nádherný," odpověděla jsem, a přitom jsem cítila, jak mě přemáhá dojetí. "Noah bude mít silnou rodinu, která ho vždy bude chránit."

Filip se usmál. "Ano, díky tobě a Patrikovi se nikdy nebude cítit sám. Vím, že mu budete stát po boku."

Seděli jsme vedle kolébky ještě dlouhou chvíli a sledovali prince, jak klidně spí. V ten okamžik jsme všichni tři byli obklopeni tichem a pokojem, který přináší jen první okamžiky s novým životem.

Náhle, jakoby cítil naši přítomnost, Noah otevřel oči. Byly tmavě modré, téměř jako noční obloha, a dívaly se na nás zkoumavým pohledem, přestože byl ještě tak malý. Filip se zasmál a podíval se na mě: "Podívej se na něj, jako by už teď věděl, kdo jsme."

Pocítila jsem silnou vlnu ochranné lásky. Bylo mi jasné, že tento malý princ Noah bude milován a chráněn celým svým královstvím a že pro nás všechny bude vždy znamenat světlo naděje.

Jak Noah hleděl na Filipa, zvedla jsem jemně jeho drobnou ručku a Noahovy prstíky se na okamžik omotaly kolem mého prstu. Jeho sevření bylo tak slabé, ale zároveň nesmírně silné. Cítila jsem, že tento okamžik navždy spojil nejen nás dva, ale celou naši rodinu.

Filip mě pohladil po rameni. „Elizabet, vím, že pro Noaha budeš nejen tetou, ale i jeho ochránkyní. Ty a Patrik... jste pro něj vzorem a průvodcem, zvlášť v těchto raných letech."

„Víš, že jsem vždy tady pro něj," odpověděla jsem. "A nejen já. Myslím, že všichni, kdo ho milují, budou stát po jeho boku, kdykoli bude potřebovat."

Filip přikývl a jeho pohled se na okamžik zamlžil. „Jen doufám, že budeme schopni vytvořit pro něj svět, kde bude moci vyrůstat svobodně, aniž by musel čelit těžkým rozhodnutím už od mala."

Pomalým krokem přišla až ke kolébce a vzala Noaha do náruče, jemně a s něhou, kterou dokáže mít jen babička. Noah se na ni podíval s fascinovaným výrazem, a ona se začala tiše smát. „Moje malá hvězdičko, kdo by si pomyslel, že mi tak rychle přineseš tolik radosti," zašeptala.

Jak jsme tam stáli, do místnosti vstoupila Sandra, naše matka a královna království. Přesně ve svém stylu – tichá, ale přitom působivá a nezaměnitelná. Na tváři jí hrál jemný úsměv, který rozjasňoval i její unavené oči, a když spatřila Noaha, její pohled zvláčněl. Od chvíle, kdy se stala babičkou, zářila zvláštní něhou, kterou jsme u ní dříve neviděli.

Sandra přistoupila ke kolébce, naklonila se nad malého prince a jemně ho pohladila po tváři. „Noahu," zašeptala, „už teď jsi světlem naší rodiny. Přineseš sem nový život, novou naději... a my všichni tě budeme chránit."

Filip na ni pohlédl s láskou a respektem. „Mami," začal tiše, „děkuji ti za všechno. Vím, že jsi připravena být tady pro Noaha stejně, jako jsi byla vždycky tady pro nás."

Sandra se usmála a její oči se zaleskly. „To je přirozené, Filipe. Vím, jak těžké je vychovávat královské dítě – ale vím také, jak krásné je sledovat, jak roste obklopen láskou. A ty, Natálie, budeš skvělou matkou," dodala, když se otočila k Natálii, která nyní stála opodál s výrazem tiché vděčnosti.

„Děkuji, Sandro," odpověděla Natálie s mírným úsměvem. „Vím, že to nebude jednoduché, ale mám vedle sebe vás, Filipa, Elizabeth a celou naši rodinu. A díky tomu se cítím silná."

Sandra se otočila ke mně a na tváři jí zůstal ten mateřský výraz, který vždy uklidňoval mé srdce. „Elizabeth, vím, že ty Noaha povedeš se silou a odvahou, kterou jsi vždy měla. Budeš pro něj inspirací – tak, jak jsi vždy byla i pro mě."

Ten večer jsme zůstali v Noahově pokoji všichni společně ještě dlouho. Byl to večer tichého přijetí nových rolí a závazků, kdy jsme si všichni uvědomili, že naše rodina, bez ohledu na královský titul, má základ v lásce a oddanosti. 

Ostatní se k nám přidali, jen jsme šli do společenského sálu, Naty zůstala u Noaha aby ho dala spát. Ještě dlouho do noci jsme slavili narození Noaha a pak jsme šli spát. Další den jsme s Patrikem museli odjet zpět do školy. Doháněli jsme všechno učivo co jsme během roku zameškali. Patrik mi dost pomáhal s učením protože ho uměl, je o rok starší.