Vlkodlačí Láska

Nový alfa Krvavé smečky

Princezna Elizabeth, Anna Montrose; 

Musela jsem jet do paláce s Ami a Filipem, kvůli novému alfovi Krvavé smečky. Rozloučila jsem se s kamarády a Patrikem, nastoupila jsem do auta. Cestou se mi dělalo špatně, najednou jsem měla černo před očima a bolelo mě celé tělo.   

Cesta do paláce probíhala zpočátku klidně. V autě panovala tichá atmosféra, kterou přerušovalo jen občasné praskání rádia a šustění papírů, které si Ami přinesla na čtení. Filip seděl vedle mě a vypadal zcela ponořený do svých vlastních myšlenek. Já se dívala z okna, pozorovala krajinu, která ubíhala kolem nás, ale nemohla jsem se zbavit tíživého pocitu uvnitř.

Rozloučení s Patrikem nebylo jednoduché. Byli jsme si stále bližší, a čím více času jsme trávili spolu, tím více jsem cítila, že naše spojení je něco zvláštního, něco víc než jen přátelství. Když jsem ho viděla stát u školní brány, jak se snažil skrýt svůj smutek za lehký úsměv, něco ve mně prasklo. Nemohla jsem se na něj podívat příliš dlouho, jinak bych se zhroutila ještě před odjezdem.

Jakmile jsem nasedla do auta, ten tlak na srdci se jen zhoršil. S každým kilometrem, kterým jsme se vzdalovali od školy, jsem cítila, jak mě svírá nepopsatelná úzkost. Moje mysl se nedokázala odpoutat od myšlenky na Patrika, jako by mi něco v těle chtělo zabránit v tom, abych ho opustila. Připadalo mi, jako kdyby se mezi námi vytvářelo neviditelné pouto, které se s každým krokem pryč od něj napínalo a hrozilo přetržením.

Najednou jsem pocítila, jak se mi žaludek stáhl. Bylo to jako prudký náraz, který mě úplně vyvedl z rovnováhy. „Ami?" oslovila jsem svou sestru slabým hlasem, ale ona byla příliš zabraná do čtení, aby si všimla, že se něco děje.

„Filipe?" pokusila jsem se zavolat na bratra, který seděl naproti mně, ale můj hlas se třásl a zněl vzdáleně, jako bych mluvila skrze mlhu.

Najednou se mi před očima zatmělo a celý svět se roztočil. Svíralo mě cosi temného a nepřátelského, jako by mi někdo pevně svíral hrudník. Bolelo to. Každý nádech byl těžší a těžší, a já se snažila lapit vzduch, ale bylo to marné. Kolem mě se všechno rozmazalo a já cítila, jak mě celá moje síla opouští.

„Beth!" zaslechla jsem Ami, ale její hlas zněl tak vzdáleně, jako by ke mně doléhal z jiného světa. Její panické zvolání bylo poslední, co jsem slyšela, než se všechno ponořilo do tmy.

---

Probudila jsem se v neznámém pokoji, ležela jsem na měkké posteli a kolem mě bylo ticho. Otevřela jsem oči a chvíli jsem se pokoušela zaostřit na světlo nad sebou. Cítila jsem se slabá, jako kdybych prožila noční můru, která mi vzala veškerou sílu. Pokusila jsem se posadit, ale tělo mi připadalo těžké, jako by bylo celé z olova.

Dveře se potichu otevřely a do pokoje vstoupil Filip. „Beth," jeho hlas byl tichý, ale starostlivý. Přišel k posteli a posadil se na židli vedle mě. „Jak se cítíš?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím," odpověděla jsem slabým hlasem. „Co se stalo?"

„Omdlela jsi," vysvětlil mi. „Na cestě do paláce. Museli jsme tě odvézt zpátky do školy, protože jsi začala špatně dýchat."

„Do školy?" zašeptala jsem překvapeně a pokusila se vzpomenout na všechno, co se stalo. Byli jsme na cestě do paláce, ale něco se pokazilo. „Patrik," vydechla jsem. Při vyslovení jeho jména mě znovu sevřela ta bolest na hrudi, tentokrát o něco slabší, ale stále znatelná.

Filip přikývl a podíval se na mě zkoumavým pohledem. „Zdá se, že to, co cítíš k Patrikovi, je silnější, než si uvědomuješ. Když jsme se vzdalovali od školy a tím pádem i od něj, tvoje tělo začalo reagovat. Možná to má něco společného s tvým spojením s ním."