Vlkodlačí Láska

zasnoubení

Amélie Sára Montrose

Byli jsme na plese, Pavel mě odtáhl z plesu do zahrad paláce. Pavel mě pevně chytil za ruku, jakoby se bál, že mu snad uteču. Proplétali jsme se mezi hedvábnými závěsy a třpytivým světlem luceren, které lemovaly široké kamenné schodiště vedoucí do zahrad. Zvuk hudby z plesu se pomalu ztrácel za námi, až jsme stáli v chladné noční tišině, obklopeni vůní jasmínu a růží. Srdce mi bušilo, a přestože jsem už dlouho tušila, co by mohlo přijít, nebyla jsem připravená na Pavlův výraz v okamžiku, kdy se zastavil.

Před námi se rozprostírala tichá jezírka, jejich hladiny třpytily odrazy měsíce a hvězd. Pavel se nadechl, jeho tvář vypadala ve svitu luny napjatě a vážně. Otočil se ke mně, oči se mu leskly nadějí i něčím, co jsem nedokázala úplně dešifrovat. Možná nejistota?

„Amélie," řekl tiše, ale v tom krátkém oslovení byla hlubina citu, který slovy nešlo vyjádřit. Moje srdce jako by na chvíli vynechalo. Zatnula jsem prsty do hedvábí šatů, najednou si připadala křehká jako sklo.

„Pavle?" zašeptala jsem, protože cokoliv hlasitějšího by přerušilo to křehké kouzlo okamžiku. Jeho ruka se natáhla k mé tváři a lehce mě pohladil po líci. „Víš, že jsi pro mě víc než cokoliv na tomto světě," pokračoval, oči stále upřené do mých. „Ani ten nejcennější trůn, ani největší bohatství by pro mě neměly smysl, kdybych tě neměl po svém boku."

Cítila jsem, jak se mi hrdlo stáhlo, slova jsem nedokázala přimět k vyřčení. Přišlo mi, že všechno ve mně se sevřelo v očekávání. Pavel se zhluboka nadechl, klekl si na jedno koleno a z vnitřní kapsy vytáhl malou sametovou krabičku. Zatřpytila se, jak ji rozevřel. V ní ležel prsten, jemně vypracovaný se safírem uprostřed, který připomínal barvu jeho očí, když se odrážely v měsíčním světle.

„Amélie Sára Montrose, vezmeš si mě?"

Svět kolem nás ztichl, jakoby sama noc čekala na moji odpověď. Stála jsem tam, na okamžik ochromená touhou i strachem, ale když jsem se podívala do jeho tváře, plné lásky a očekávání, věděla jsem, že odpověď byla jasná už dávno.

„Ano, Pavle," zašeptala jsem, a ještě než se mi stačil rozplynout hlas ve vzduchu, objal mě s takovou silou, až jsem měla pocit, že mě drží celý svět. 

Jeho náruč byla hřejivá a pevná, jako kotva v bouři, a já si přála, aby ten okamžik nikdy neskončil. Cítila jsem, jak jeho rty našly mé čelo v lehkém polibku, který byl plný něhy a slibu. Když jsme se odtáhli jen na šířku dlaně, jeho oči zrcadlily stejnou radost, jakou jsem cítila já. Jeho úsměv byl široký, tak skutečný, že se mi až zatajil dech.

„Slibuji, že tě budu milovat a chránit, Amélie," zašeptal. „Ať se stane cokoliv."

Nade mnou se ozval tichý šelest, jak vánek rozhýbal větve stromů. Chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli zaznělo z dáli tlumené volání mé sestry Beth. Její hlas byl napjatý, jako by se stalo něco nečekaného. Pavel se rychle otočil, obličej se mu na okamžik stáhl obavami, ale pak se usmál, lehce se uklonil a podal mi ruku.

„Pojďme, naše zasnoubení bude mít svědky dřív, než bychom chtěli," řekl s náznakem pobaveného povzdechu. Uchopila jsem jeho ruku a společně jsme vykročili zpět k zářícímu paláci.

Beth stála na vrcholu schodiště a její silueta se rýsovala proti oslnivému světlu sálu. Když nás spatřila, oči se jí rozšířily a přeběhl jí po tváři úsměv, který byl směsí úlevy a radosti. Byla oděna do šatů v barvě levandule a vypadala jako královna noci, přesně taková, jakou se stala teď, když po boku nového krále Filipa byla nejen sestrou, ale jedním z pilířů královského dvora.

„Amélie!" vykřikla a rychle přiběhla dolů po schodech. Jakmile si všimla prstenu na mé ruce, její oči se zalily slzami. „To je opravdu pravda?" zeptala se a vzhlédla k Pavlovi, který přikývl.

„Ano, je to pravda," řekla jsem a v očích jsem měla stejný lesk jako ona. Beth mě objala s takovou radostí, až jsem cítila, jak mi slzy štěstí vyhrkly z očí.

Za námi se objevila vysoká postava mého nového švagra, krále Filipa, jehož přítomnost byla stále trochu nečekaná a vznešená. Oči měl temné jako noc, ale nyní se v nich zračil hřejivý úsměv. „Tohle je začátek něčeho nádherného," řekl hlubokým hlasem a lehce kývl na Pavla, jako by mu uděloval tichý souhlas.

V tu chvíli se za námi znovu rozezněla hudba a palác jako by ožil novým nábojem. Ples, který do té doby plynul v elegantním tempu, teď přetékal energií a radostí, jež naplňovala nejen sál, ale i každého, kdo byl přítomen. Všichni, od dvořanů po prosté služebnictvo, se dívali na nově zasnoubený pár s úctou a očekáváním.

Pavel mě chytil kolem pasu a zašeptal mi do ucha: „Jsi připravená na to, co přijde dál, má lásko?"

S očima upřenýma do jeho jsem s úsměvem odpověděla: „Víc než kdy jindy."