Deník čarodějky

2. kapitola

Ráno mě vzbudilo již známé : "Drahoušku vstávej musíš do školy."
"Jo jo...ještě 5 minut babi."
"5 minut a pak z toho bude zase půl hodina viď? Tohle je předposlední den. Už jenom dnes a zítra a pak jsou prázdniny, tak koukej vstát."
Babička šla dělat snídani a já jsem se neochotně svalila z postele na studenou podlahu a doplazila se ke skříni.

Vstala jsem, otevřela skříň a přemýšlela co si dneska vezmu na sebe. Skoro nic jsem neviděla ,a tak jsem si promnula oči a rozsvítila lampičku.
Nakonec jsem na sebe hodila obyčejné modré tílko s mašlí, černou skater skirt a černé střevíčky.
Pak jsem se přesunula do koupelny vyčistit si zuby.
Umyla jsem si obličej a zahleděla se do zrcadla. Vím, že to bude znít poněkud povrchně ,ale ráda se na sebe dívám. Zvlášť na moje oříškové oči v kontrastu s tmavě hnědýma vlasama.
Chvíli jsem přemýšlela ,že si nanesu aspoň řasenku ,ale pak jsem si řekla : "Kašlu na to! Oni mi za plýtvání řasenky stejně nestojí!"
Rychle jsem se učesala,popadla batoh a seběhla dolů. Za 20 minut mi jede autobus. Musim pohnout. Hodila jsem do sebe snídani, vlepila babičce pusu na tvář a vyrazila jsem.
Sice jsem měla málo času ,ale stejně jako každý den jsem se zastavila v pekárně vedle našeho domu a koupila si bagetu do školy k svačině. Autobus jsem stihla ,ale musela jsem běžet. Sedla jsem si úplně dozadu a dala si do uší sluchátka a celou cestu poslouchala.

Ve škole jsem se nudila ,ani jsem dneska nemusela chodit. Je konec školního roku a my se díváme už jenom na filmy. Na chvíli jsem dokonce usla.

Pomalu jsem se došourala domů. Otevřela jsem poštovní schránku a probrala dopisy. Většina byly účty a upomínky za nesplacení. Poslední obálka byla ale jiná. Světle modrý ingoust na bílém papíru doslova zářil. Chtěla jsem se podívat ,kdo může babičce psát ,ale záhadný dopis byl adresovaný mně.
V životě jsem si s nikým nepsala dopisy a ani neznám nikoho ,kdo je píše.
Plná očekávání jsem vyběhla do pokoje a dopis otevřela.

Vážená slečno Darkwolfová,
tímto si dovolujeme Vás informovat o Vašem rezervovaném místě v Krásnohůlkách, proslulé Francouzské dívčí škole pro mladé čarodějky a kouzelnice. 1. září začíná výuka a do té doby si opatřte věci potřebné ke studiu vypsané na druhé straně.
Velice se na vás těšíme.
Ředitelka Olympa Maxime.

Co to má jako být? To si ze mě někdo dělá legraci nebo co?
Ha ha moc vtipný. Sice bych novou školu brala všema deseti ,ale tady se píše o kouzlech. To ze mě má být někdo, kdo vytahuje na ulici králíky z klobouku? Ne, děkuju pěkně. Vzala jsem dopis a chtěla jsem ho hodit do koše, ale ten byl přeplněný. Šla jsem tedy koš vysypat do popelnice i s dopisem.
V kuchyni mě ale zastavila babička.
"Co to máš v ruce?"
"Koš?"
"Nemyslím koš, ale ten dopis."
"Jo tenhle?" položila jsem koš a zvedla dopis nad hlavu.
"Ten jdu právě vyhodit. Je to jenom nějakej blbej fór o škole kouzel nebo něčem takovým."
"Fór? Jsi si tím jistá?"
"Ty vážně myslíš ,že něco takovýho existuje...možná tak ve filmu."
Babička najednou nasadila vážný výraz a řekla : " Lauro, musíme si o něčem promluvit. Hned teď."
"Dobře." vypadlo ze mě nakonec.
"Posaď se."

Sedla jsem si tedy zaraženě na židly. Co mi babička chce tak vážného říct?
"Věděla jsem ,že tenhle den přijde. Nevím jak na to , a tak to prostě řeknu na rovinu. Ty jsi kouzelnice , Lauro."
Neudržela jsem se a vyprskla jsem smíchy. Babičce to zjevně tak vtipné nepřipadalo.
"Takže mi chceš vlastně říct ,že jsem čarodějnice? V tom případě jaktože ještě nemám černou kočku, špičatý klobouk a bradavice na nose?"
"Směj se jak chceš. Narodila ses jako čarodějka a čarodějkou zůstaneš. Krásnohůlky jsou výborná škola, měla by jsi zvážit jestli tam půjdeš." otočila se a odešla na zahradu.
Já zůstala jako opařená.
Vzala jsem si dopis a ještě jednou ho celý přečetla. Tentokrát i druhou stranu ,kdy byla výbava studentky 1. ročníku.
Takže všechno tohle je pravda?Není to vtip. Já jsem opravdu kouzelnice...