Deník čarodějky

24. kapitola

No jo babička! Jak jsem na ní mohla zapomenout? Betty by už měla být dávno zpátky. Rychlým krokem jsem došla do sovince a okamžitě zvolala: "Betty!", načež se sova ladně snesla dolů i se zašedlým dopisem.

Rozstřesenýma rukama jsem obálku otevřela a následně rozložila zažloutlý papír, který byl vevnitř.

*Milá Lauro,
Tady je to k zbláznění. Jsem ráda, že se alespoň tobě daří. Dům pořád zpátky nemám, ale ubytovnu jsem po dvouch dnech opustila a teď bydlím u Emy, své kamarádky ze školy.
Má to tu pěkné a uspořádané. A spoustu místa. Nedávno jí bohužel opustil její manžel, a tak je ráda, že tu někoho má.
Jistě jsi si všimla, že ti tvé peníze, co jsi mi zaslala posílám zpět. Co bych to byla za babičku, kdybych si brala peníze od své vnučky?
U Emy je to vážné pěkné a zvlášť jde o vzájemnou pomoc. Ona se necítí sama a já mám střechu nad hlavou.
Proto už mi žádné peníze posílat nemusíš. Zvládnu to. Dům půjde o prázdninách do dražby, takže to vypadá, že už ho asi zpátky nedostaneme. Mně to ale nevadí a ty teď budeš většinu času trávit stejně ve škole.
Doufám, že ti první dny nenahnaly a že si vedeš dobře. Už máš nějaké kamarády? Máte tam hezky? A co učitelé a škola?
S láskou babička *

A s posledním slovem se z mého srdce odvalil obrovitý těžký kámen. "Díky bohu!" zajásala jsem až možná trochu moc nahlas a sovy okolo mě začaly mávat křídly uleknutím.
Pírka a sláma na podlaze se začala vznášet kolem mě a já se cítila vděčně.
S dopisem přitisknutým k hrudi jsem se vydala do pokoje, kde jsem si vzala předem připravenou tašku na astronomii a dopis složila a zastrčila do šuplíku u nočního stolku.

Se Sašou jsme se poté vydali až do nejzápadnějšího kouta hradu k astronomické věži. Neunikly mi pohledy skupiny holek, která už tam stála. Učitelé se sice tvářili, že vůbec neví o nějakém utajovaném příjmení. Ale studentky to dávali naopak najevo docela zjevně.
Kdekoliv jsem se ocitla, pronásledovaly mě jejich škodolibé a mnohdy nevěřícné oči. Stala se z toho pro mě samozřejmost. Člověk si zvykne.

Točitými schody jsme vystoupaly až na nejvyšší hradní bod (pokud nepočítáme stadion). Na konci neúprosných schodů nás již vlídným úšměvem vítala malá baculatá čarodějka.

Když jsem se ocitla v místnosti, která by se dala nazývat jakkoli, jen učebna ne, rozzářily se mi oči. Celý kupolovitý strop byl jedna přesná obří malba noční oblohy a všech hvězd a souhvězdí. Uprostřed byl strop rozdělen patrnou mezerou. Sice to nebylo tak nádherné jako zapadající slunce, které jsem nedávno pozorovala z koštěte, ale bylo to opravdu něco.

Ani tu nebyly žádné lavice, jen polštáře a deky. Polic tu naopak bylo až moc. Vlastně po celém obvodu učebny. Byly tam různé mapy, papíry, měřítka a knihy. Čím déle jsem si učebnu prohlížela, tím více jsem toužila po prozkoumávání nekonečného vesmíru.

Věnováno: YasudaKarin :))