Deník čarodějky

5. kapitola

Klopýtala jsem za babičkou ,která si bez sebemenších problémů razila cestu davem.
Bylo to zmatené. Všude se míhaly pláště a špičaté klobouky. Na chvíli jsem přestala dávat pozor a neštěstí bylo na světě.
"Pardon! Neviděla jsem tě,promiň!" začala jsem se horlivě omlouvat, zatímco se chlapec zvedal ze země. Narovnal se a prohlédl si mě celou od paty až k hlavě. Měl blonďaté vlasy ,modré oči a čišela z něj pýcha.
Ještě jednou jsem se omluvně zakřenila. On ale nevypadal ,že by mu to přišlo legrační.

"Víš vůbec ,kdo já jsem?" otázal se uraženě.Tahle otázka mě zaskočila.
"Měla bych?" zeptala jsem se zdvořile a čekala jeho reakci.
Chlapec začal brunátnět a nasupeně ze sebe vychrlil, co že si to dovoluju vrážet do syna váženého Luciuse Malfoye.
Asi čekal ,že mi dojde ,kdo to je a začnu se před ním klanět nebo co.
"Promiň ale nemám tušení, kdo jsi a ani jak moc ceněný je tvůj otec ,ale už musím jít. Měj se!"
Zamávala jsem mu s úsměvem a on na mě civěl jako bych právě utekla z blázince.

Babička si pravděpodobně ani nevšimla ,že za ní nejsem. Naštěstí jsem ale věděla kam má namířeno. Doběhla jsem k budově a až odsuď si všimla nápisu Gringotts bank .
I když to vypadalo ,že ten barák za chvíli spadne ,rozrazila jsem odvážně dveře a vešla dovnitř.

Byla to jedna velká dlouhá chodba. Na obou stranách byly malé dřevěné stolečky a za nimy podivně vypadající mužíčci. Každý měl něco na práci. Někdo se prohraboval obálkami, jiný razítkoval papíry. Když jsem ale vešla nechali toho a udiveně mě začali propalovat jejich pohledy.

Jeden z nich se zvedl od svého pultu a vydal se mím směrem.
Až teď jsem si všimla ,jak malinký je. Asi nějaký trpaslík ,nebo skřítek.

"Vítejte v Gringottovic bance, mohu Vám jakkoliv pomoci?"
"No já hledám svojí babičku. Měly jsme sem namířeno, ale v tom davu jsme se oddělily."
"Ach ano. Před pár minutami k nám vešla jedna starší dáma. Je u hlavního pultu přímo támhle." ukázal skřet až úplně na konec chodby.
Oči se mi rozzářily štěstím a úlevou.
"To je ona,děkuji."
Skřet mírně kívl hlavou na důkaz, že mi rorozumí a vydal se zpět za pultu.

Nervózně jsem došla až na konec chodby a zamířila k babičce ,která seděla na vypolstrované sedačce s hlavou svěšenou v klíně a vypadalo to,že brečí? Moje babička brečela? To byl pro mně mnohem větši šok než to,že jsem kouzelnice. Nikdy v životě jsem babičku neviděla brečet. Vždycky byla tak silná a sebevědomá.
"Babi?"
Opatrně jsem se přiblížila a položila jí ruku na rameno.
"Lauro?!?! " vypískla a vyskočila ze sedácky jako by jí bylo znovu 10.
"Kde jsi byla? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Tohle už mi nikdy nedělej!"
"Promiň. Je mi to líto. Vrazila jsem do nějakého kluka a....."

"Velice se omlouvám za přerušení Vaší debaty ,dámy, ale za 20 minut zavíráme. Jestli ještě chcete zajet do trezoru ,měly by jste ihned vyrazit."
"Jistě" stroze odsekla babička a postavila se před hlavní pult.

"Slečna Laura Darkwolfová by si ráda vyzvedla peníze ze svého trezoru 272." pronesla už s vážnou tváří. Počkat cože? Ona řekla moje jméno? Já mám trezor v kouzelnické bance a nevím o tom? Co přijde dál?
"Ovšem. A máte klíč? " zaskřípal skřet."
"Tady" položila na pult klíček velký asi jako malíček.
"Následujte mě."
Skřet nás odvedl ze sálu do temné chodby ,kde stál vozík s lucernou. Nasedli jsme a vozík se začal skřípavě rozjíždět. Za chvíli mi už létaly vlasy všude , babička ale vypadala jako by to nebylo nic neobvyklého. Skřet zničehonic prudce zabrzdil a já se neudržela a vyjekla jsem.
"Trezor 272,prosím."
Měla jsem trochu problémy vylézt z vozíku, ale nakonec se mi to podařilo. Skřet mezitím odemkl klíčkem trezor a mě oslepila záře zlata vevnitř.